den devátý, 16 květen Bad Friedrichshall - Schwetzingen

16. květen
Bad Friedrichshall-Schwetzingen

řečí čísel
najeté kilometry: 102,73
průměrná rychlost: 16,7 km/hod
maximální rychlost: 37,5 km/hod
čas na cestě: 6:08
počet pádů: 0
Někde jsem četla, že existují dva druhy větru. Protivítr a silný protivítr. To mezi Heilbronnem a Heidelbergem platí zcela určitě. Sice to byla konečně rovina, ale foukalo to jak o závod.

Ještě na jeden zákon jsem přišla. A sice ať si Carl Linné strčí svoje dělení zvířat na druhy někam. To se dá použít tak maximálně v botanice. Co se týče hmyzu, dělí se na černý svinstvo v očích a černý svinstvo v puse. A pak na čekající černý svinstvo, které ještě nedostalo příležitost nacpat se cyklistovi do hlavy.

Jinak Heidelberg mě neuchvátil, já na ty načinčaný města moc nejsem. Ale cesta byla krásná. Hrad vpravo, hrad vlevo, vinice vpravo, vinice vlevo.

Jediné, na co jsem v Německu ještě nepřišla je, kdy jedí. V půl dvanácté mi řeknou, že kuchyň otevírá v poledne, v půl třetí, že už jsou jen studené pokrmy. Od tří do pěti zavřou úplně. Po osmé, někde po deváté, už se nevaří. Zlatý český hospody

tohle je heidelberg. Jak říkám. Nejošklivější město to není, ale nejnepříjemnější zcela určitě.

hororový den osmý, 15. květen, billingsbach - bad friedrichshall

najeté kilometry: 75,76
průměrná rychlost: 17,4
maximální rychlost: 49,1 km/hod
čas na cestě: 4:21počet pádů: 0

Tak jestli včerejšek nebyl pro slabé povahy, dnešek je horší. V noci se mi zdál sen. Někdo mi oznámil, že všichni v okolí do večera zemřeme. Tak jsem si vzala večerní šaty (ať jsem taky chvíli hezká) a šla k mamce do bytu. Zámek jsem otevírala hůlkama na sushi, jak je to přece normální. Za mnou šla ještě nějaká holka, kterou jsem nedokázala přesvědčit, ať jde jinam. Vyhodila jsem jí snad stokrát a ona se vrátila a cpala se do dveří, které nedržely. Když už byla v předsíni, popadla jsem jí a mrskla ze dveří. Jenže ouha. Ony se ty dveře zavřely a já jí tím rozbila lebku. Nicméně konečně odešla. Zatímco jsem u mamky zamykala zahradu (ne, že by ve třetím patře nějakou měla), dostavila se sestra. Poznala jsem jí podle výstřihu. Neměla totiž hlavu.
"Kupovala jsem dědovi kolečko, co chtěl, a oni tam chtěli něco nechat na zástavu..." vysvětluje.

Pak jsem se vzbudila. Rozhodla jsem se dnes ignorovat panevropskou trasu a zvolit si vlastní. Překonat dvě údolí a napojit se na míň kopcovitou část cesty. První údolí bylo krásné... v druhém jsem trochu zabloudila. Ale snídající pán na verandě domu mi poradil cestu, kterou jsem se ještě pár kopcům vyhnula.
"Tady dva kilometry do kopce a jste na hřebenu, pak už jen po rovině nebo dolů," řekl. A tak to i bylo. Vystoupala jsem nad údolí a kolem mě lítali dva dravci tak velcí, že to vypadalo, že mají větší rozpětí křídel než já rukou. Na foťák samozřejmě nečekali. Od rána je sice děsná zima (oproti včerejšku klesla teplota o deset stupňů), ale neprší a vítr přefukuje mraky sem a tam po obloze. Vytváří to tak trochu dramatickou atmosféru. Av tuhle chvíli jsem vjela do vesnice Railhof nebo tak. Horní část tvořil statek s dvěma podvyživenýma špinavýma koňma a já přemýšlela, kde jsem ho už viděla. No jasně! Ve filmu Záměna. Tady bydlí ten člověk, co ukradl Angelině Jolie dítě. Tady unesené děti věznil a sekal jim sekerou ručičky, nožičky a hlavičky! A tady v těch lesích je pohřbíval. A ti dva dravci je tady vyhrabávaj a žerou! Slunce zakryl mrak, studený protivítr mi kolo prakticky zastavil. Mrznu. Tady nezastavím. Tady teda ne. To radši umrznu. Jedu pryč! Jenže ono to nešlo. Vítr byl tak silný, že i když to už vedlo z kopce, dohnal by mě i chodec. Chodec! Se sekerou... Jistě ví, že jsem to tady poznala...

Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže sám sebe vycukat. Zastavila jsem až po pěti kilometrech u autobusové zastávky a začala se oblékat. Když najednou někde blízko začal někdo přehrabovat v nějakém železném šrotu. Až se mi strachy zatajil dech. Zbytečně. Každej přece ví, že i průměrnej masovej vrah má sekeru připravenou za dveřmi a neloví jí bůh ví kde...

Ještě pět kilometrů a byla jsem opět na vyznačené cyklotrase, sice ne té panevropské, ale vedoucí údolím, podél řeky. Rovinka, lidi, civilizace. Zámecký hotel. Prožité utrpení si vyžádalo kapuccino, velký kopec vanilkové zmrzliny a domácí čokoládovou polevu. Jak ta byla dobrá... a že jí bylo!

pokračování z odpoledne:
Jenže těch oživlejch mrtvejch holek ještě nebylo dost. Protivítr byl opravdu silný, navíc přivál i pořádný déšť. Půl hodiny jsem čekala na kraji Forchtenbergu na zastávce, pak se vydala do města. Dobývala se do tří hospod, všechny zavřené. Až jsem přistála v podchodu pod radnicí. Tam stálo pár lidí, mezi nimi jedna stará paní.
"Budete tady čekat, až přestane pršet?" ptala se.
"Jo, budu." já na to
"Tak jděte dovnitř, promítá se tam film od místních dětí o Sophie Scholl."
"Kdo je Sophie Scholl?" ptám se.
"Děvče, vy nejste z Německa, že?"
"Ne, z Česka."
"To byla místní dívka, která byla součástí odboje a gestapo ji popravilo," řekla ta paní a prstem si přejela po krku.
Mimoděk jsem si vzpomněla na svou bezhlavou sestru ve snu. Absurdní. Gestapo přece střílelo...
Film byl úsměvný. Mrtvá Sophie obživla, vrátila se do dětských let a postupně se na místech, kde se narodila, chodila do školy, na procházky... potkávala s místní omladinou a povídala si s dětma o sobě.
Když film skončil, vysvytlo skunce a já konečně vyjela dál. Cestou si užívala místní krajinu. Koně, válející se v mokré trávě, vinice, a světe div se, i bezvětří.
Pak zase začalo pršet a já vlezla do první hospody - s internetem. Nedalo mi to, a přečetla jsem si životopis Sophie Scholl.
Pokud by vás zajímalo, jak jí v jejích dvaadvaceti letech popravili, bylo to gilotinou. Setli jí hlavu.

snidane

 pocestny

 dramaticke nebe :-)

 tomu rikam regulovat reku

Den sedmý aneb totální krize; 14. květen; Windelsbach - Billingsbach

řečí čísel
najeté kilometry: 58,14
průměrná rychlost: 17,5 km/hod
maximální rychlost: 48,2 km/hod
čas na cestě: 4:03
počet pádů: 0
počet nadávek: nespočítaně

Tenhle článek není vhodný pro slabší povahy. Na druhou stranu se může využívat jako kurz negativního myšlení.
Vše začalo ráno. Paní ve slow food hotelu obešla dva ze tří stolů a optala se, zda něco nepotřebují. Až na můj. Asi maj to logo freundlich k cyklistům, jen když maj cyklisťáci kravatu a přijedou mercedesem. Pravda, příliš jsem sem nezapadala a možná i příliš jedla... Tak nic, já jedu.
Po jednom kilometru cesty mi vlítla do oka muška. To fakt musím jet v brýlích?
Pak přišel jediný světlý okamžik dne. Rothenburg ob der Tauber. Překrásné město. Někdy se sem jistě vrátím. Ve snaze najít info pro turisty, jsem vylezla na radniční věž. Musela zaplatit dvě eura (až úplně nahoře), abych si připoměla, že nesnáším výšky a ztratila dost sil. V informacích jsem dostala mapu a vyrazila. A teď přijde onen slibovaný kurz.

Co to je? To je snad vítr! Tohle je zuřivý vítr. Je lepší protivítr, když jedu z kopce nebo radši jet do kopce? No jistě. Nejhorší je protivítr při šlapání do kopce. Děkuju za připomenutí. A kde se tu kur-a vzaly kopce? Možná je horší boční vítr. Boční vítr při cestě do kopce. Au! moje koleno! Do pr-le skončí ty kopce někdy? Kde je kur-a značka? Ty vo-e ta logo panevropský cyklotrasy vede třema směrama. Tak kam do prkýnka mám asi tak jet?

Ne, nejhorší je protivítr kdekoliv. Dám si přestávku, sním krásnou sněhovou kouli obalenou v čokoládě (schneeball) z Rothenburgu. Jak jim to ve výloze slušelo... Typická místní pochoutka. A měli s čokoládou, mandličkama, obalený v moučkovým cukru nebo ve skořicovým... hmmm... to bude dobrota... Co to kruci je? To je vodporný, tvrdý, hnusný. Co to plácám? Vodporný má přece alespoň nějakou chuť, tohle je umělá hmota. Jak můžou zkazit něco, obalenýho v čokoládě? Co to po mně leze? To je snad... klíště! Do pr-le po mě leze klíště! Bůhví, kolik jich tady všude je a čím jsou nakažený.

Musím čůrat. Kde je kapesník? Poslední padl na utírání vylitý hopsinkový šťávy. Počůrám se! Kde je kur-a ten kapesník? Tady ne, tady ne, tady ne. Tady je! V tom lese jsou určitě další klíšťata! Můžu tady zahodit sněhovou kouli do lesa?

Kam sakra jet? No dobře, z kopce, tím mě neuchlácholíte, mě je jasný, že to půjde zase do kopce... Tohle vo-e neni kopec, to je sjezdovka - černá! Tohle ani nevyjdu. Bolí mě nohy i jen z chození. Kopec, kopec, kopec. Jé támhle v dálce je hrad. Kopec, kopec, kopec. Jak to myslí, že je odtud Bartenstein půl kilometru? Tady nechci být! Do pr-le kdo dělal tu zas-nou cestu? Jak je možný, že z Rothenburgu vedou do Langerburgu tři cyklostezky a my jedeme tou nejdelší? Zajížďka dvacet kilometrů, jen proto, abych viděla zavřenej hrad ve vesnici, kde chcíp pes? Kde neotevřou ani hospodu? Kam je to samej kopec?

A nemůžete už prosím vypnout ten zas-nej smrad hnoje? Tři čtyři dny dobře, to je bavorská romantika, ale už to začíná být trochu otravný. Proč je taková tma? Aha, to ty sluneční brýle. Ba ne, i bez nich...
Jééé mrak, na ten snad i dosáhnu. To jsem si mohla myslet. Nenechaj mě na něj ani sáhnout. Ale ždímat ho na mě, to jo.

"Dobrý den, je tu někde Gasthaus? Penzion? Hotel? ... Hospoda?" Nic. Co je to zas dop-le za vesnici. Prší a oni nemaj ani hospodu? V další vesnici? U hřbitova doleva? Tam že je hospoda? No ty vo-e.
Prší! Nejhorší je boční vítr s deštěm. Podmete to to kolo, nebo se udržím na silnici? Udržím, dnes se nepadá.

Hele! Gasthaus! Maj otevřeno. Ubytování! Ano. Jednolůžák ano, se snídaní, ano. Internet? Ne. Zum Trinken? Pivo, prosím. Přináší lahvový. To jsem si mohla myslet. Schnitzel ano. Snídani? Na devátou, žádný spěch, dnes se vyspím.
Hosté ze svatby? Budou spát tady? Přijdou v noci? Mohou dělat nepořádek?
Nahlas: to nevadí, vždyť je to jednou za život
V duchu: vykopejte mi už prosím hrob.

Tohle je Rothenburg

Takhle se tu spí. Gasthof zur Krone patří ještě k těm lepším...

A to modrožlutý logo pod všemi směry je panevropská trasa praha - paříž

a tady nakonec přirozená momentka z přípravy na cestu, focená samospouští :-)

den šestý, 13. května

Lauf an der Pegnitz - Windelsbach
řečí čísel
najeté kilometry: 108,05
průměrná rychlost: 17,5
maximální rychlost: 49,9 km/hod
čas na cestě: 6:11
počet pádů: 0


Tak dnešek už asi nezopakuju. Včera jsem si přečetla, že dnes a ještě trochu zítra bude hezké počasí, tak jsem to trochu natáhla. A zlomila zcela jistě rekord cesty.
Výsledkem je:
1. Že jsem zhruba v třetině celé trasy. Podle průvodce mám za sebou 504 kilometrů ze 1540. Můj tachometr říká, že jsem od 8. května ujela 519 kilometrů. No, občas jsem si trochu zabloudila, občas poodjela do levnějšího penzionu.

2. Že jsem ochutnala chřestovou polévku, protože v poledne v hospodě měli jen věci z chřestu (je přece špárglsezóna). A večer pak také fränkische hochzeitsuppe, takže můžu klidně spát, dala jsem si místní specialitku.

3. Že jsem zjistila, jak divný Němci jsou. V Norimberku na náměstí stálo tak deset dvacet lidí, židličky si s sebou přinesli. Seděli a koukali. Pak tam bylo pár chlápků v koženejch kalhotech s padacim mostem. Na radnici jsem se proto ptala, co že se to koná za akci...
"Se židlema? Tam někdo sedí?" divila se paní.
"Jo vy myslíte tohle, to je kvůli trhu. Ve tři začíná bleší trh a oni si takhle hlídají dobré místo."
Ještě nebylo ani deset.

4. Že jsem mohla fotit pole (opět) tentokrát ve večerním slunci.

5. Že cesta zase trochu začala stoupat a mě začalo znovu bolet koleno.

6. Že jsem dostala úpal. Třeští mě hlava a nic nepomáhá.

7. Že jdu spát nebo umřu.

ještě pár fotek:

Den pátý, 12. května, hirschau - Lauf; první déšť

Hirschau - Lauf an der Pegnitz
řečí čísel
najeté kilometry: 70,40
průměrná rychlost: 16,3 km/hod
maximální rychlost: 48,2 km/hod
čas na cestě:4:18
počet pádů: 0
počet zmoknutí: furtundfurt

Dneska to byl zase jeden odpočinkový. Podle předpovědi mělo ráno bejt hezky a pak buřiny. Tak jsem vyjela brzy ráno (rozuměj v devět). A zamířila do černočernejch mraků. Po hodině padla první kapka. Zrovna v okamžiku, kdy jsem míjela hotel. Tak jsem si dala kafe, oběd, dvě hoďky internetu a vyrazila dál.
Za dvě hodiny začalo opět pršet. Tentokrát to byla řádná bouřka, kterou jsem přečkala pod mostem. Pak nasadila pláštěnku a za mírného deštíku pokračovala. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo platit za hotel v Norimberku, ubytovala jsem se v Laufu, asi tak patnáct kilometrů od naciměsta. Co si myslíte, že se teď (když si v koupelně peru, válím se na posteli a kolo je zamčený v garáži)děje venku?  Je modro! Svítí sluníčko! Takhle má být zítra! grrrrr...

Mám ale jeden zážitek z hotelu, kde jsem obědvala. Přišli tam dva páni, oba tak nějak šedivě oblečení, v brejličkách, vážní. Dali si vodu a jídlo. A jeden říká druhému:
"Ta práce od Guttenberga, to byla čistá koláž."
Nevzteká se, nenadává, spíš, jakoby se omlouval.
"To bylo opravdu hrozný"
Druhý pokyvuje. Pak si všimli, že je poslouchám a ztišili hlas.
Moc jsem tu situaci nechápala. Tohle nebyli naštvaní voliči, i když to zcela jistě byli voliči či spolustraníci Guttenbergovy CSU. Oni nesoudili, bylo to jak vystřižené z nějakého tragického dramatu. Jako když učitel mluví s jiným o nadějném žákovi, kterého přistihl při podvádění.
Pak ti dva šediví brejličkáři nasedli do stříbrného mercedesu a odjeli.
Jak tak vyjíždím z toho města, vzdáleného ani ne sedmdesát kilometrů od Guttenbergovy univerzity, kde si tento nyní už exministr udělal titul za opsanou práci, vidím na ceduli název města: Sulzbach - Rosenberg, univerzitní město.
Tak tady si asi opravdu někdo početl.

A ještě jeden:

tohle je pomník cyklistovi v Hahnbachu. Měli tu tak děsnou dlažbu, že každej, kdo projížděl, to kolo nosil, aby místní tak trochu vyprovokoval. To se mu povedlo, obvykle dostal nakládačku. Nicméně událostně to bylo někdy do konce druhý světový... a dnes mají dlažbu krááásnou. Díky Bohu. Já to kolo ani neuzvednu, natož abych ho tahala přes celý městečko...


A nakonec jedna hádanka: kolik pstruhů vidíš?

Den čtvrtý - 11. května; Pleystein - Hirschau

řečí čísel
najeté kilometry: 81,86
průměrná rychlost: 18,7 km/hod
maximální rychlost: 42 km/hod
počet pádů: 1

Dám vám hádanku: Čelo bílé, nos rudý, tváře snědé, ale klaun to není.
Jsem to já. Horní strany rukou a vnější strany nohou mám hnědý jak bota, vnitřní strany bílý jak papír. Dneska jedu bez helmy, ať se to trochu srovná.

Začínám psát už ráno. Ono totiž ráno všechno vypadá nějak líp než večer. Omylem jsem se včera ubytovala v hostinci. Ale když jsem už byla uvnitř a ptala se na cenu, zůstala jsem. Majitel byl nejdřív trochu zdrženlivý k mému přízvuku a nervoznímu vykřikování "ale já mám venku kolo! Je tam docela samo!" a jal se mi nejdřív ukazovat pokoj, zadní východ a garáž ve vedlejší ulici. Kolo mi i s veškerýma věcma hlídal jeden ze čtyřiceti důchodců, kteří se ubytovali hodinu přede mnou. Majitelův syn mi později pomáhal uvést do chodu internet, který se tu vzpěčoval, žena uvařila výbornou polévku z rajčat za euro. (jsem snad ve východním Německu?) A majitel sám se přestal mračit, když mu důchodce od kola zvěstoval, kam že to jedu. A přinesl mi průvodce celé panevropské trasy do Paříže.

To však stále nebylo nic proti tomu, co přišlo ráno. Snídaně. Kam se hrabou tři druhy kaviáru v King Davidu v Jeruzalémě! Tohle byly hody. Trojdecková sklenička na juice. A to maso! Bylo to, jako by tu pořádali závody "zabij co nejvíc zvířat, najdi to nejlibovější maso a uprav ho na tisíc způsobů". Nechali mě dokonce bez příplatku udělat dvě housky na svačinu. To se to dneska pojede.
Ukázalo se, že to byla jen předzvěst něčeho úúúžasného.
Dnes jsem se totiž dostala do nebe cyklistického. Všechno, na co jsem jen pomyslela, se stalo skutkem, dokonce i to, na co jsem se pomyslet ani neodvážila.
Zaprvé: počasí. Teplo, sluníčko, ale na cyklostezce se střídá se stínem.
Za druhé: cesta. Bože, to byla cesta. Široká jako silnice, obehnaná dřevěným plotem, hladká jako dálnice a se sklonem... spíš bez sklonu. Kolem se střídá krajina plná řepkových polí a krásně zasetých řádků bůhvíčeho. Vše v obrazcích tak geometrických, že to snad někdo musel namalovat. Věčně stojím a fotím. Kolem blokuju cyklostezku, ale to nevadí, skoro nikdo tu není. Zatímco silnice uhání někde za lesem nahoru a dolů, trasa pro cyklisty je rovná a silnici co chvíli kříží. Když malou silnici, dostane se cyklistům varování v podobě značky "dej přednost v jízdě" na zemi i vedle silnice - svislé i vodorovné dopravní značení - a když je silnice větší, přijdou ještě závory.
Za třetí: přestalo mě bolet koleno
Prostě ráj.
Ale pozor, pokud vás napadne, že takové nebe je vlastně tak trochu nuda, rouháte se a budete ztrestáni. Jak známo, už myšlenka je hřích :-)
Nejdřív přišel protivítr. Ten pak ustal a došlo na větší kalibr - asi tak metr dlouhý, černý, rozzuřený, kdo že ho to ruší z vyhřívání na asfaltu. Tuším, že to byla zmije. Ještě před vteřinou stočená a teď už rychle prchající s hlavou hrozící vysoko nad tělem. Musela o mě vědět o chvilku dřív a musela mít opravdu smysl pro orientaci, protože jsme se minuli tak o patnáct centimetrů. Naštěstí prchala správným směrem. Přísahala bych, že jablko neměla. Přesto mě z ráje vyhnali. To tak o osm kilometrů dál, když jsem se vzpamatovala ze šoku z hada. Vlevo něco zašustilo v křoví, mihlo se to kolem mé hlavy a dopadlo za cyklostezku do trávy. Byl to kámen, velký jak moje pěst. Hodil ho týpek, co ho našel při sekání trávy na svém zeleném koberci.
Bohužel, ráj byl ten tam. I úžasný asfalt. A vlastně i dobré značení. Někde mezi Luhe-Wildenau a Schnaittenbachem mě štěstí opustilo. Nutno říct, že jsem si tou přihlouplou fotkou trochu koledovala.

Jen moje "au" nebylo jeden, ale tak pět kilometrů. Na štěrku se mi v zatáčce smeklo kolo a já přistála na zemi. Helmu už jsem zase měla, bez ní jsem si koledovala o úpal. Boule na lokti, sedřená kůže plná kamínků a prachu. S sebou jsem přirozeně měla celý litr vody s hopsinkovou šťávou, ani deci čisté na vyčištění. Do nejbližší vesnicee na cestě osm kilometrů. Tak nastoupil septonex.
Tady bych chtěla říct: "Ano, měla jsem si vzít betadinku, která nepálí..."
Ale taky: "Už nechci nikdy slyšet, že se nepokládám v zatáčkách..."

PS: štěstí mě opustilo i v hostincích. Třetí patro bez výtahu a přímo za oknem dvě zvonice. Jedna upozorňovala druhou deset minut před čtvrt, půl, třičtvrtě i celou, že by měla za deset minut začít zvonit. Internet žádný a k snídani? Tentokrát to byly závody "udělej napodobeninu salámu, aby nemusel zemřít jediný tvor."

ještě pár fotek z ráje:

Den třetí - 10. května; Sbohem Česko, já jedu dál

Kladruby - Pleystein
řečí čísel
najeté kilometry: 72,03
průměrná rychlost: 15,1 km/hod
maximální rychlost: 57,4 km/hod
čistého času na cestě: 4:45
počet pádů: 0
　
Dneska jsem se rozhodla udělat odpočinkový den. Vyrazila jsem v deset, koleno šetřila, jak jen se dalo. Po hodince jsem si dala svačinku, po další půlhodince druhou. Trochu si to žádal terén, od Plzně to pořád stoupá a nějak málo sjíždí. Cyklostezka číslo 37 byla už po Kladrubech hezká, i terén byl sjízdný. Plán byl, dojet na přechod do Železné a tam přespat. Do Železné totiž vede odpornej kopec, kterej jsem chtěla mít za sebou. Jenže jeden penzion byl naposledy otevřený někdy před Kristem a druhý zase až od pěti. A já se na něj dobývala ve dvě. Tak sbohem odpočinkový dne, jede se dál, koleno musí vydržet.

Tak se stalo, že jsem v Německu. Za zdejší cyklotrasy bych jim dala metál. Krásný povrch a ten sklon... :-) Sjížděla jsem, co jsem včera a dneska nastoupala u nás.
Taky jsem použila zbraň nejsilnějšího kalibru. Sluchátka a na jejich konci MP3. Už jsem měla trochu pokrk hitu "Hlásná Třebáň je krásná" kterou mám v hlavě od chvíle, kdy jsem si v itineráři dočetla, že v Zadní Třebáni musím odbočit. A to bylo hned za Prahou!
A taky mám dost úvodní písně ze seriálu Sanitka, kterou si brumlám do rytmu od Plzně, kde jsem musela přežít pár silničních úseků. Sanitka je neudržitelná už jen pro ten rytmus šlapání. A pak taky pro text. "Času málo a ubývá ho každou vteřinou..." já mám času dost! Co by se mnou v práci dělali, kdybych si nevybrala alespoň loňskou dovolenou? Takže jsem dneska šlapala na jemný jazzík.

Přesto, odpočinek je třeba. Jsem totálně mrtvá, zdá se mi, že mám teplotu, chce se mi spát, nemůžu už ani chodit a sedačka od kola se stává tím jediným sedátkem, na němž ještě můžu sedět. Tak dám odpočinek třeba zejtra...

den druhý - 9. květen

Rokycany - Kladruby

řečí čísel
najeté kilometry: 82,89
průměrná rychlost: 14 km/hod
maximální rychlost: 52,8 km/hod
čistého času na cestě: 5:55
počet pádů: 0
počet nadávek: nepočítaně

Ráno jsem vyrazila bez snídaně s tím, že si dám něco cestou. Z Rokycan po cyklostezce číslo 37. Úchvatná. Teda jen do Kyšic, které jsem si obkroužila (stejně jako později Stříbro) v bludných kruzích. Jak tak jedu hladová, myslím na jediné: kafe; turek; šunka; houstička; vajíčka; salámek; bábovka; čokodort... Neměla tu někde být značka?
To bylo první zabloudění. Od té doby jsem se z cyklostezky odkláněla střídavě úmyslně a neúmyslně. Hra na cyklostezku mě přestala bavit už v Plzni. Nikdy nepochopím, že na člověka, který trasu číslo 37 vymyslel, ještě nikdo nepodal trestní oznámení. Na rozdíl od trasy číslo 3 z Prahy do Plzně se tahle neustále ztrácí. A když se neztrácí, vede absurdně objížďkama po všech čertech. Sjíždí z kopce jen aby na ten samý vrch mohla zase vystoupat. A jakoby toho ještě nebylo dost, terén je kamenitý. Tak příšerný, že se s naloženým kolem nedá vůbec jet. Nevím, jestli jsem jela pomaleji z kopce nebo tlačila do kopce. 
Zuřila jsem, nadávala. A když jsem chtěla řvát vzteky, objevilo se přede mnou tohle:

a pak tohle:

Tak jsem se vždycky zklidnila, což mi vydrželo do dalšího zbytečnýho kopce. Když jsem si ale fotila první obrázek, což je Mže kousek od Bděněvsi, vyšel na zápraží domu pán. Vypadal jako (kro). Žije tam v chatě v létě i v zimě, do Plzně se prý už nechodí ani koupat.
"Kdyby teď uhodil hrom a já se octl na Václaváku, tak se zfleku oběsím," pravil.
Žije tam s manželkou, která byla v práci a s přítelkyní (fretkou). Nad brankou má dřevěnou bránu s nápisem "U tří psů."
"Za chvilku přiběhnou psi, ale nebojte se, budou přivázaný."
Přiběhli. Jeden mi byl po kotníky (nekecám), další dva někam do spodní části lýtek. Pán mě pozval do chaty, kde pyšně předváděl co "dělá v zimě".
Byly to neuvěřitelný dřevořezy (či jak se to jmenuje). Postavil například domek - mlynárnu - v níž, když jste se podívali okýnkem dovnitř, měla mlynářka na zdi vařečky, svítil lustr a byl stolek. Vařečky měly velikost tak mého malíčku...
Dali jsme si červené víno a povídali o tom, jak to tam bylo ještě v prosinci mnohem hezčí. V lednu totiž přišla povodeň a zničila stařičkou olši, která dosahovala až na druhý břeh. Pak kolem proběhlo něco jako vydra a odplavalo pryč.

den první - 8. květen

řečí čísel 
najeté kilometry: 104,77
průměrná rychlost: 18,5 km/hod
maximální rychlost: 55,5 km/hod
čistého času na cestě: 5:40
počet pádů: 0

Nevymyslela jsem to já, ale nápad to byl výborný. Začít a skončit pod Eiffelovkou. Od malé na Petříně k té velké v Paříži. Jenže se to trochu prodražilo. Ona měla totiž včera pravdu ta odporná ženština, co na mě při vyjížďce pod Petřínem pokřikovala "Tady není cyklostezka, slečno! To byste měla vědět!" Dnes ráno v deset hodin tam nebyla dotyčná čarodějnice, ale policista. Mě ještě vyřešil domluvou. Ale dokumentační auto, které mě bylo vyprovodit, už ne. Bylo to pět set korun za průjezd do zákazu vjezdu...

Nicméně jsem vyjela. Což mi nepřestane být záhadou. Kolo je obtěžkáno přední brašnou, v níž jsou prakticky jen nabíječky. Zadníma dvěma bočními a horní. Na zádech mám batoh s vodou, svačinou a foťákem. Což znamená, že to kolo, se kterým se dalo tak krásně manévrovat, které jsem vynášela do třetího patra bez zadýchání, už ani neunesu. Přesto, když na něj nasednu, tak jede. A nepřijde mi, že by se nějak plazilo. Nicméně jsem se smířila s tím, že průměrná rychlost mi asi poklesne...
Vymotala se z běžeckého šílenství a ještě na Andělu pojala podezření, že mi zase špatně běhá tachometr. Tu cestu jsem jezdila denně z práce a nikdy jsem nejela tak rychle... Zrovna dneska? Letos jsem bez tachometru ujela už půl sezony. Selhaly všechny pokusy ho nařídit. Prostě si pamatovalo jinou velikost kol a podle nich mi načítalo o třetinu vyšší rychlost i počet kilometrů, než odpovídalo skutečnosti. Teď to vypadalo, že to dělá zase. V Nádražní jsem jezdívala třicet v hodině jen s prázdným kolem a to jsem celkem dřela. Teď si jedu lážo plážo a na tachometru dvaatřicet. Někde je chyba. Jenže jak to ověřit?
Až přijel... Pán, který mě předjel a měl tachometr. Žádný hejsek na výletě. Cyklista. Dojela jsem ho, srovnala tempo a slušně požádala:
"Dobrý den, mohla bych vás o něco požádat?"
"Jistě, povídejte."
"Kolik máte na tachometru?"
Pán chvíli koukal na mě, pak na tachometr, a nakonec řekl:
"29"
"Tak to mám taky, děkuju. Já myslela, že nefunguje," řekla jsem a slušně se zařadila za něj.
Tachometr fungoval. Netuším, čím to je, ale to kolo jede jako splašený. Z kopce jezdí (zřejmě díky těžkému nákladu) jako rolling bike. Jako když spustíte lavinu. Po rovině jezdí jako drak. Jen do kopce funguje ta zátěž opačně. Každý kopec trpím jako zvíře. V polovině cesty mě už píchalo koleno, na konci druhý, jak jsem se snažila jednu nohu odlehčit. Že by ty rovinky dělaly ty nový kola?

Kdo uvažuje o výletě, ten můj dnešní vřele doporučuju. Praha - Černošice- Zadní Třebáň - Neumětely- Těné - Rokycany. Podle mapy to má být 94 kilometrů. Pokud v Třebáni špatně odbočíte a pak ještě dvakrát, v Rokycanech si párkrát objedete náměstí a pak projedete městem, ve snaze najít penzion, skončíte na 104 kilometrech. Jen pozor v Komářově, není tam dostaven most. (to je vtip pro ty, kdo viděl Nebezpečnou rychlost jedničku)

Závěr: naživu ještě jsem, teď uvidíme, co mi ráno řeknou kolena. V každém případě vážně uvažuju o tom, že se zítra pokusím shodit outěžek a nechat v plzeňské redakci pár věcí.

PS: nakonec jsem nic neshodila, ráno jsem vždycky hrdinka :-)

Start

Zabaleno, odjezd.

Včera proběhla poslední projížďka. Byla na Petřín, místo dnešního odjezdu. Původně jsem chtěla jet z Hradu, ale byla jsem upozorněna, že od malé Eiffelovky k velké je to stylovější...
Nikomu tohle místo nedoporučuju. Je tam milion lidí, kvetoucí stromy tam podnikají křížové výpravy na alergiky, u zbytku populace se dostavuje obykle jen nutkání ke zvracení.

Pak proběhla poslední margarita... a pak ještě jedna.

Večeře v libanonský a procházka noční Prahou. Ach ach, proč já vlastně jedu do Paříže, když to starý město je tak hezký...

Nicméně jedu. A chtěla bych poděkovat za půjčení kol, počítače, nářadí, telefonu s GPS.

Nyní jsou nejdůležitější kola. Pro údržbu blogu a napájení MP3 pak počítač. A pak také nářadí. Nicméně se podezírám, že nejvíc z té techniky využiju GPS. Mám totiž tušení, že když se ztratím, a budu si z MP3 pouštět písničku Ztracená bloudím (kterou mi tam jistý vtipálek nahrál), moc to nepomůže.

Balení, odjezd v neděli

Balit jsem se rozhodla systematicky.
1. lékárnička
Obsahuje septonex, pár fáčů a flastrů. Historie ukázala, že je to zapotřebí. Pak mast na bolavé klouby a svaly (pro jistotu). Mast na opruzeniny, spáleniny a odřeniny (platí ta věta s historií). Nůžky na flastry. Stahovací obvaz.

2. nářadí
lepení, jedna nová a jedna zalepená duše,  pár imbusů. Nýtovačka (opět věta s historií)

3. hopsinková šťáva
Koupila jsem si nápoj sportovců. Energetický drink plný solí na dlouhé cesty. Vyzkoušela jsem ho už naprvním výletě o 90ti kilometrech. Vhledem k tomu, že na mě působí všechna placeba na světě, tohle mělo účinek zázračné šťávy vyráběné rodinou gumídků. Beru rovnou půl litru, z čehož vyrobím dva litry šťávy denně.

4. tady mi systém skončil. Ještě si hodlám dneska půjčit pláštěnku...koupit přední brašnu na kolo...v sobotu naposledy zahrát squash... koupit ponožky... a možná třetí dres na cestu...

... a s tímto koktejlem pak v neděli ráno vyjedu... a uvidíme

Jeden feministický

Za letošních 630 kilometrů (já vím, furt zaostávám za plánem) jsem potkala dvě, maximálně tři cyklistky ženy. Takové, které měly tempo, na sobě neměly bavlněné tričko a v očích výraz štvané zvěře. Takové, které by dokázaly třeba i kolo opravit. (I když po neděli vím, že zdání klame a obleček nýtovačku nenahradí)
Pravda, minula jsem nespočet žen bez tempa a s uštvaným výrazem ve tváři. Pachtily se za svým mužským protějškem a často i dítětem. A v hlavě jim kolovala jediná myšlenka: "co já tady dělám."
Došla jsem k závěru, že ženy - cyklistky jsou takřka vyhynulý druh, absolutně odkázané na muže - cyklisty.

To je jedna zkušenost. Druhá je s prodejem kola. Prodávám staré kolo. Na inzerát se mi ozvaly už dvě ženy.
ona zvědavě: "A je to kolo pánský nebo dámský?"
já omluvně: "Ono je vlastně pánský, ale jezdila jsem na něm já..."
ona nadšeně: "To je dobře, to je pro manžela (přítele)"
já vduchu: "Že by dárek?"
Nebyl to dárek. S manželem jsem pak mluvila až v okamžiku, kdy byl na cestě ke mě pro kolo a nemohl najít cestu z prahy 4 na prahu 5.
Došla jsem k závěru, že soběstační muži jsou takřka vyhynulý druh, absolutně odkázaný na soběstačné ženy.

Existují samozřejmě výjimky. Minimálně v první skupině...
(s nýtovačkou už umím a brzy budu i její vlastník).

Jak zlej sen je tenhle den

Pokud je vám na tomto kole něco divného, bude to zřejmě fakt, že se válí na lopatkách, místo aby jelo po cestě. Včera mě na sobě nechalo ujet jen padesát kilometrů. Celou cestu mi signalizovalo, že je něco v nepořádku. V řetězu jako by si kníkaly veverky. Přední kolo jako by o něco šoupalo. Jenže kdo to měl tušit...
Řetěz podobně kníká, když není namazaný. Ten můj se namazal před dvěma týdny... Třeba špatně, napravím to, až dojedu... říkala jsem si. A přední kolo? To přece s kotoučovkama není možný...
Řetěz povolil. Dávka oleje před dvěma týdny se ukázala býti jeho posledním pomazáním.

A tak jsem skejsla v Rudě. Malé to obci u Nového Strašecí. Zbaběle jsem se nechala vyzvednout autem a při čekání jsem zjistila, že přední kolo opravdu dře o kotoučovku.

Šťastný to den. Nýtovačka nikde, servisy zavřený, odjezd do Francie za dva týdny. A na další den (velikonoční pondělí) plánovaný sjezd Krušných hor.

Ze sjezdu sešlo a nahromaděnou energii jsem věnovala obtěžování rodiny, které jsem vyžehlila odhadem šedesát kapesníků, jež jsem seskládala k sobě podle barevných odstínů. Přeorganizovala jsem jim šuplík s kapesníky a šátky a nutila je na to koukat. Doma jsem přebrala oblečení, k čemuž jsem se chystala rok a půl. Uklidila celej byt.

Zítra dám místo výletu kolo do servisu a opět navštívím rodinu. Snad mi ještě otevřou...

Příhoda s blonďáčkem

Dnes 70 kilometrů mezi Prahou a Kolínem (tentokrát bez nehody). Na cestě začínající v Dolních Počernicích jsem zabloudila už v Horních Počernicích. Díky tomu jsem objevila dům nebo zámeček nebo co to bylo se stádem srnek či co to bylo (viz snímek pro identifikaci) přímo za branou.

Dnes jsem ale narazila na podivný úkaz. Je to jiný osamocený cyklista pohybující se na dlouhé trase. Byl to takový dvacetiletý blonďáček, tašky na kole, na nich helmu. Nejdřív jsem minula já jeho (když odpočíval), po deseti kilometrech jsem se poflakovala na lavičce já a on projel. Po dalších tak pěti kilometrech jsem ho dojela a předjela. Jako ten den asi tisíc lidí, protože cyklisti na stezkách kolem Labe opravdu nikam nespěchají.
Blonďáček se mě už nepustil. Chvíli mě děsilo, že moje kolo má dvouhlavý stín, pak jsem se poněkud okatě několikrát otočila, co že se to jako děje. Byl přilepenej. Táhla jsem ho dobrých deset kilometrů. V závětří si odpočíval a rozhodilo ho snad jen moje (jako obvykle) zmatečné najíždění na silnice.
Jel se mnou až do cíle, kde když jsem zastavila, zastavil dvacet metrů přede mnou a čekal, kde že se to tažné zařízení zdrželo.
Co to proboha je s těmi cyklisty? Nepozdravím náhodou alespoň předtím, než někoho začnu využívat jako větrolam? Nezeptám se, jestli se mnou chce druhý cyklista hru na táhnutí hrát? Nevyměním se s dotyčným po pěti kilometrech?
Co to proboha je s těmi dvacetiletými blonďáky? Nemá to být plné síly? Jsem pro emancipaci, ale táhnout za sebou mladšího chlapa?

Jsem snad zvíře z cyklostezky před Nymburkem?

...a ještě jedno

Dnes jsem se odhodlala k velmi rizikové záležitosti. Skoro až adrenalinovému sportu. Od té doby mě píchá v kotníku, pokulhávám a snažím se to (zatím marně) rozchodit.
V žádném případě proto nedoporučuju úklid! Především zametání se ukázalo býti velmi zákeřným sportem, při kterém se lehce smekne noha.

Bolestná zjištění

Dneska jsem načerpala dvě nová zjištění. Poměrně bolestná.
Obě se udála na cestě po Praze.

1.  Poměrně lehce jsem našla cestu do Holešovic a utvrdila se v tom, že Anděl zůstává na žebříčku anticyklistických míst na předních příčkách. Poměrně zdatně jsem uhlídala kolo přivázané ke značce před kosmetickým salonem (ano, byl to velmi náročný den plný neodkladné práce).
Čerstvě bíle nalakované špičky mých nehtíků přežily pomoc paní manikérky, která mě nacpala do bundy a našla v batohu klíček. I otevírání zámku. I přejezd Milady Horákové (další finalista na cykloodpudivá místa Prahy). Bělohorskou už ne. Levý palec došel úhony. První dnešní bolestné zjištění je, že francouzská manikúra cestu do Francie překvapivě pranic neulehčuje.

2. Druhé zjištění se váže k tomu, co následovalo... Poměrně zdatně jsem spořádala osm kopečků rýže a kopec krevet. Rýži si přidala. Zajedla skoro celou čokoládou. S oříškama. Překonala asi desetikilometrovou vzdálenost do mého bytu a teď už musím jít... si najít něco k jídlu... opět se měním ve žrouta...

Statistika: 36 km - milion překonaných přechodů pro chodce - devět nehtů, které se po roce těší zákroku manikérky - jeden, který jim závidí.

Vzkaz ovladačům plecháčů

Služební cesty jsou v plnění předsevzetí poněkud zdržující. Tak se stalo, že bych měla mít dnes najeto 530 a místo toho mám 400.
A to jsem se opravdu snažila.
Sobota 90, neděle 64, pondělí 20. Poněkud klesající tendence...
Splňuju ale předsevzetí pádů. Nepřipsala jsem ani jeden.

A když jsme u těch pádů... Měla bych tu jeden vzkaz ovladačům plecháčů. Platí především pro ty, pohybující se mezi Mostem a Havraní a pak mezi Žatcem a Trnovany. Pro ty, co nevědí, že i kolo se občas objeví na silnici. Pro ty, kteří si myslí, že se cyklista troubením vypaří. Pro ty, kdo mají za to, že čím blíž cyklistu míjí, tím větší sympatie mu dávají najevo:

Dnes jen pár čísel

Počet kilometrů: padesát a jeden k tomu
Počet pádů: nula
Zítra: squash v (8.30!)
no já se překonávám...

Jak je to s tou pravděpodobností odjezdu

Existuje jedna mýlka a dá se najít v komentáři pod minulým článkem. Zní: "pravděpodobnost, že nepojedeš, se zvýšila." Myšleno tak, že už loni bylo nepravděpodobné, že vyrazím. A letos, po sérii pádů je už skoro jasné, že do Paříže nevyjedu. Ta mýlka spočívá v tom, přisuzovat mi byť jen náznak pravděpodobného chování.

Pravděpodobnost, že se někdo, kdo viděl kolo vždy jen z uctivé vzdálenosti rozhodne vyjet na trasu Praha - Paříž je asi tříprocentní.
Pravděpodobnost, že kvůli této myšlence ujede tisíc kilometrů na staré herce jen proto, aby si mohl koupit nové kolo, je tak jednoprocentní.
Pravděpodobnost, že ho bude záměr držet i po zimní přestávce, je tak 0,8 procenta.
Pravděpodobnost, že ho neodradí úraz, je tak 0,3 procenta.

Pokud se ale tohle všechno sejde u jedné osoby, a ona přesto trvá na tom, že pojede,
je jasné, že:
pravděpodobnost, že se na tuto osobu dá použít měřítko pravděpodobnosti, je 0,0 procent

PS: už mám v práci přislíbenou dovolenou a bok se mi začíná hojit

Tlamy už nehážu, začala jsem lítat

Ke svému předsevzetí ujet do začátku cesty do Paříže tisíc kilometrů jsem dnes přidala ještě jedno.
Zní: absolvovat oněch tisíc kilometrů bez nehody
Dnešek ukázal, že tohle bude mnohem těžší. Vyměnila jsem terén v Krušných horách za asfalt v Poděbradech a pravda, spadla jen jednou.

Ale stálo to za to. Byl to rovný úsek (jak jinak v Polabí). Silnice. Asfalt bez chybičky. Přes silnici retardér. Dnes už tak třetí. Před ním jsem zpomalila... trochu moc rychle... hodně rychle... musím se pořádně držet... přední kolo najíždí na retardér... já vinou brždění už stojím v sedle... dobře se držet, ať mě to nevyhodí... tisknu řídítka... pevně jak jen můžu...spolu s brzdou.

Výsledek: letím přes řídítka, zadek kola se mnou... kolo přichází o zvonek... rozbíjí se přehazování řazení... tachometr letí do dáli... odírá se sedačka... já se pouštím řídítek a dopadám na zem... bokem helmy... bokem batohu... bokem svým
Opět se projevuje nejslabší materiál. Helma vydržela, batoh vydržel, tři vrstvy oblečení bez zátrhu. Kůže pryč a maso kouká.

Navštívila jsem tedy lékárnickou pohotovost, kde mě pán ošetřil a sedla na kolo - k autu zbývalo ještě třicet kilometrů a jedna srážka. Ta srážka byla s náctiletou osobou ženského pohlaví, které jsem jako jediné dnes (a to jsme míjeli asi milion cyklistů) nemohla dát přednost. A ona nechtěla. Srazily jsme se řídítky a mezi nimi uvízl můj malíček. Přišel o část kůže, rukavice samozřejmě neutrpěla.

Večer už jen pro jistotu pohotovost chirurgická. Pan doktor mi odstřihal přečnívající kůži a řekl, ať si zajdu k lékaři v pondělí na převaz. "Anebo víte co..." řekl a věnoval mi jodem napuštěný papírek jako desinfekci pro převaz. K doktorovi nemusím, pokud se můj nový modrofialový flek nebude zvětšovat.

Pak mě ještě dohonil na chodbě a vyměnil zprávy. Oproti té staré přibylo jen: "Břicho měkké, nebolestivé, bez známek peritoneálního (v podbřišku) dráždění." Jak to jen tak najednou poznal, když já jsem už v ordinaci ani nebyla? Na břicho mi přece nesahal nikdo nikdy přinejmenším v pětikilometrovém okruhu kolem Motola...

Jak jsem viděla lamu a hodila tlamu

Vlivem různých vnitrogeologických a vnitropolitických faktorů vyjíždím dřív. Jeden z nich je ten, že tvůrci mého kalendáře umístili fotku Eiffelovky na první květnový týden. To je přece důvod! Beru to jako znamení, že k 7. květnu ustanou boje v Libyi, elektrárna v Japonsku přestane chrlit radiaktivitu a svět se ponoří do nudné šedi, která mi umožní vybrat si pár týdnů loňské dovolené...
Tedy - zatím vlastně jen plánuju vyjet dřív.
Rozhodla jsem se tak v sobotu 26.3 a taky jsem si řekla, že by bylo dobré ujet do té doby tisíc kilometrů.
To není zas tolik... 42 dní...1000 kilometrů... cca 23km denně...
Jde o to zvyknout si na kolo, něco si na něm odsedět, odhalit chyby, přijít na nová zjištění...

Ve zkratce to vypadalo takhle:
neděle: viděla jsem lamu a hodila tlamu. Lamu vedl odhadem osmiletý chlapeček jen tak na procházku. Byla teprve tříměsíční a nejkrásnější na světě! Co asi uvidím cestou do Paříže...
Co jsem zjistila: že sjetý gumy jsou dobrý na asfaltu, ale v terénu selhávají. A taky, že pole bývají měkoučká a nenechávají na kolenou větší následky. A když spadnete pod kolo jinýho cyklisty, přejede vás.

pondělí: první půlhodinu v sedle mě nenapadala jiná než sprostá slova. Ku-va, ku-va, ku-va, ku-va. Nejedu nikam! Čí to byl nápad? Ku-va, ku-va, ku-va, to bolí!

úterý: pstroužek! Myslím, že před ním i po něm bylo nějaký kolo, ale nevybavuju si...

středa: bodrý domorodec v Kryštofových Hamrech vylézá před dům a dotazuje se na trasu. "Poradil bych jinou... takoví sportovci... zajeďte do Němec..."
Zajeli jsme. Na polovině cesty byl ještě sníh, v cestě každých sto metrů padlý strom. Z kola jsem spadla hned dvakrát, jednou do sněhu, jednou v kopci, v němž se kolo vzpínalo jak kůň. Zbytek jsme tlačili.
Domorodec se musí smát ještě teď.

Uběhlo šest dní... ujela jsem odhadem 120 kilometrů.. byl v tom víkend a tři dny volna k tomu...
Nějak mi ty počty nevychází...
Naučila jsem se skvělou výmluvu: sice málo kilometrů, ale ten náročný terén...! A taky: začátek musí býv pozvolný, přece...

Nicméně plán na víkend zní: asfalt, rovina, dohnat ztracené kilometry

V Paříži se bojuje!

Dnes jsem byla dotázána, zda padla Paříž.
Paříž? Ono se v Paříži bojuje?
Střídavě padá a zvedá se lecjaké město v Libyi a to tempem, které se ani nedá sledovat. Ale Francie?
Trvalo to asi minutu, než jsem pochopila, že kamarád ztracený kdesi v Peru má na mysli mou cestu do Francie.

"Ne, nepadla." odpovídám mu, zatímco mi bederní páteř hřeje (dnes už snad popáté ohřátý) gelový obklad, který má pomoci mým zádům vzpamatovat se z nedělního dvouhodinového squashe. Sport jako takový v pořádku, ale vzít si na klimatizovaný kurt krátké triko je poněkud hovězí nápad. Bolestivá páteř se projevuje už třetí den migrénou. Myšlenky k mému mozku dorážejí se zpožděním několika minut až hodin. To v závislosti na jejich složitosti. Alespoň že ta Paříž je v bezpečí...

"Koukni na můj blog, trénuju!" Píšu mu hrdě. "Dnes sice nejdu plavat, jak jsem plánovala, ale příští aktivita připadá na neděli. Kolo. Bude totiž hezky. Záda-nezáda."

A teď znovu nahřát obklad.

První letošní kilometry

Odhadovaná přibraná dvě kila byla bohužel odhadovaná správně. Odhadem mě už jedno zase opustilo. Zjistila jsem totiž, že do začátku cesty zbývá zhruba 80 dní a rozhodla se trochu se dát do formy.

1. krok
sobota: dvě hodiny squashe za sebou. Zpočátku se to zdálo být jako dobrý nápad. Po squashi mě totiž ještě nikdy nic nebolelo. Kromě štěnice na noze, kterou jsem si udělala sama tím, že jsem si jednou nohou přišlápla tu druhou. Už jsem také opustila taktiku spočívající v tom, že jsem doběhla míček u zdi, odehrála ho, praštila se při tom vlastní pálkou, narazila se na zeď a pak to ještě schytala oním vlastnoručně odehraným míčkem. Na první pohled se to může zdát jako účinná taktika, protože protihráč je na nějaký čas vinou smíchu prakticky vyřazen, ale dlouhodobě se neosvědčila.
Tyhle dvě hodiny proběhly bez zranění, zato zřejmě s větším elánem. Druhý den jsem nemohla vstát, chodit, sedat si, lehat si.

2. krok
neděle
Procházka Šáreckým údolím. Volná chůze, cca 5 kilometrů. Utrpení na každém kroku. Nejvíc na těch, směřujících do kopce. Úleva jen na chvíli při vepřové panence a pak ještě drobná při palačince s čokoládou. Trýznění na cestě od hospody k autu.

3. krok
pondělí ráno
hodina squashe

4. krok
pondělí odpoledne...
KOLO První letošní kilometry. Nikdo neví kolik. Tachometr se mi totiž opět zbláznil. Nenapočítal ani kilometr, ale ta rychlost! Běžně jsem jela čtyřicet kilometrů v hodině, ve velkých kopcích jsem zpomalila na třicet. To byla dnes snad nejnižší rychlost...
Takže buď se opravdu rozbil, nebo mě tak hnala představa odměny v cukrárně, že jsem lámala rychlostní rekordy. Dort míša a cappuccino dostatečnou odměnou byly. Ještě větší však vyhřívaná místnost, ve které mi alespoň na chvíli rozmrzly prsty. Rukavice s prstama totiž jaksi ještě nemám...
Jo a ještě něco... pro ty, kdo neustále otravují a chtějí kolo vidět, dnes vznikla i první fota... objeví se... brzy...

5. krok
pondělí večer
2 x squash. Ne ten hejbací, zbláznili jste se už? Vždyť už to teď připomíná dvoufázový trénink! Dva panáky odporně sladkýho nápoje, který se jmenuje squash.
Dodatek: už byly tři
Dodatek 2: tak už čtyři
Dodatek 3: tak pět
Dodatek 4: končím s dodatky, nedá se aktualizovat věčně...
Dodatek 5: bylo jich šest a víc už nebude. Definitivně

Jak že je to heslo?

Dnes jsem si otevřela svůj blog. Dlouho jsem v paměti pátrala po heslu, což napovídá, jak dlouho jsem tady už nebyla... A zjistila jsem, že můj blog někdy bůhvíkdy překročil hranici tisícího návštěvníka. A taky, že se ti návštěvníci musí v poslední době (rozuměj letos) pěkně nudit. Takže se opět omlouvám.

Ale není to tak, že bych se úplně flákala.
Byla jsem na spinningu. Na squashi. Na squashi. Lyžovat. Lyžovat. Na squashi. Na squashi. Plavat. Na squashi. Lyžovat. Lyžovat. Lyžovat. Na squashi. Na squashi. Data si nepamatuju, ale vše v průběhu cca měsíce a týdne.
Přibrala jsem odhadem dvě kila.
Za dva týdny hodlám naštívit rodinu, která disponuje vedle televize i váhou, takže doplním přesnější údaje.

Vinu na lenivém začátku roku nese ponejvíce zima, neustálá tma a stupidní seriál, kterým mě zásobují kolegové. Je tak stupidní, že jsem musela odkoukat všechny tři série. Výhoda ušetřeného času založená na absenci televize tak trochu odpadla.
Dobrá zpráva ale je, že další série ještě nebyla natočená a do června či července tak opět můžu trénovat.
Pokud tedy neexistují jiné stupidní seriály...

Konec flákání

Tak jsem se konečně odhodlala a došla na spinning. Můj druhý spinn v životě. V řadách za sebou stojí pětadvacet kol a nad nima stroboskop.

Zpočátku vše působí normálně. Minimálně viděno zvenčí. Prosklená kukaň pro spinn je hned vedle vchodu do centra s posilovnou, solárkem a halou pro jakési sportovce. Postupně se ale sklo zamlžuje naším potem, vidět jsou skrz něj jen podivně se pohybující skulptury v legračních nátělnících s kapsami na zádech a kukaň tak začíná vypadat spíš jako laboratoř pro výrobu chemické zbraně s vysokým energetickým potenciálem.

Zcela určitě tu probíhají pokusy na lidech. Člověk přede mnou v modrým dresu si vypotil na zádech obrazec ve tvaru žeber! Experiment se ale nepovedl, po dalších dvaceti minutách se obrazec zcela slil v jeden velkej flek.
Mnohem děsivější však musí být zvuky, linoucí se na ulici pootevřeným oknem. Napít! Utřít! Do kopce! Všichni napít! Všichni utřít!
A jak by to asi vypadalo, kdyby byl stroboskop zapnutý... třeba zjistím příště.

Líná améba

Dostala jsem vynadáno, že se flákám. Že nepřibývají příspěvky. Jenže ony nepřibývají ani kilometry. Kolo se opírá v obýváku o sloup a nepůsobí dojmem, že by se chtělo jít brodit směsí sněhu, štěrku a soli.
Nicméně mám permici na spinn. Zcela jistě ji využiju. Jednou. Brzy.
A pak napíšu strhující popis toho, jak sedím na kole v místnosti a poslouchám rozkazy individua sedící na kole přede mnou. Strašně se potím. Stejně jako dvacet lidí těsně kolem mě. A vzduch se stává nedýchatelný.
Zatím přiznávám: jsem líná améba, nezasluhující si tak tak krásné kolo, pomalu ztrácející fyzičku nabranou krutými cestami do kruté práce a stále odkládající ten okamžik vstupu mezi upocená individua...
A teď mě omluvte, jdu si kleknout na hrách.

Pomalu, ale stále vpřed

Asi zahodím tachometr. Není schopen ukazovat věci, které jsou důležité a ukazuje věci, které už důležité nejsou.
Jako počet kilometrů. Ten byl důležitý, když jsem jezdila daleko do práce. To kilometříky přibývaly...
Teď se toto magické číslo ani nedá zveřejnit, protože by to bylo tak trochu ostudné. Cesta do práce na kole totiž jaksi nedosáhne ani dvojciferné hodnoty.
Domů však dorážím zhruba stejně zničená, jako dřív. Ono totiž převýšení, které jsem dříve překonávala na třinácti kilometrech překonávám teď na třech!
Naopak ta malá elektronická věcička ukazuje strašlivé hodnoty při měření času. A to jsem ještě nenašla odvahu přepnout na průměrnou rychlost v hodině takové jedné cesty domů...
Jen jediná věc mu může zachránit živobytí.
Že ho budu zapínat jen na cestu do práce.

Stěhování

Moje stěhování dosáhlo skluzu v okamžiku, kdy se v zámku nového bytu zasekl klíč. Trvalo ČTYŘI hodiny, než člověk z firmy, která do nového domu dávala vložku na klíč problém vyřešil. Nicméně za to chtěl tři a půl tisíce.

Ano, celý byt je v záruce. Jenže vložka zámku byla v pořádku. Může za to firma, která vložku montovala.

To jste ale byli vy, ne?

Ne, my jen dodávali vložku. A tady je chyba v zámku.

Ale zámek jste přece dodávali...

Ne, vždyť to říkám. Jen vložku. Zámek dodávala jiná firma a jiná dveře. A kdo to montoval dohromady, to nevím. Ale ten udělal chybu. Takže zaplaťte.

Ale vždyť je to v záruce…

To jste ale měla volat jiné firmě. U nás chyba nebyla.

Tak proč jste to opravoval?

Protože než to rozeberete, tak není jasné, v čem ta chyba byla.

A v čem teda byla?

To jste viděla. Ve dveřích jsou třísky.

Starý byt jsem nestihla předat včas. Nestihla jsem ho nejen uklidit, ale ani vystěhovat. Noví nájemníci tak sledovali, jak vynáším obsah skříně a obdivovali moje svršky. Po dvanáctihodinové práci jsem se zašla rozloučit s oblíbenou pizzerií, vzala si jídlo s sebou. V novém bytě si napustila vanu plnou pěny, pojídala v ní vykostěné stehýnko s rajčaty a olivami a česnekovým pizza chlebem. Poslouchala romantické pění Vondy Shepard.

Něco mi tu chybí…

Víno! Víno jsem našla. Po chvíli hledání i krabici, do které jsem hodila vývrtku. Skleničku vyndala z kabelky (tu jsem zapomněla ve starém bytě a noví nájemníci si toho všimli). Pak hledala víno, které jsem v tom bordelu někde odložila.

To je pohoda. Něco mi tu ale stejně chybí…

A pak mi to došlo. Moje kolo, které jsem s obavami o jeho bezpečnost strčila do hromadné kočárkárny, aby nepřekáželo při stěhování, je stále ještě v kočárkárně domu, od kterého už nemám klíče.

Léčba

Rozhodla jsem se dát na radu zkušenějšího kolegy (vot). "Šla jsi na to moc rychle. A jestli tě bolí šlachy, a ty to zanedbáš, může trvat měsíce i třeba půl roku, než se dáš dohromady. Měla bys teď spíš odpočívat a zkusit třeba jiný druhy sportů". Tak jsem to zkusila.
Volné pondělí:
První otevření očí: 7:10
zavření očí: 7:10
Druhé otevření očí: 11:20
První sportování: cesta k pračce, zapnutí knoflíku
Návrat do postele: 11:23
Druhé sportování: vaření kafe a smíchání jogurtu s lupínky: 12:30
Návrat do postele: 12:35 (pomalá konvice)
Četba, snídaně
Třetí sportování: věšení prádla, naládování další várky: 12:48
Četba
Další trénink: věšení prádla, další várka: 14:05
Postel, četba
Další trénink: prádlo, prádlo: 15:50
Postel, četba
Poslední trénink: nákup (cesta výtahem, 300 metrů chůze, kličkování mezi regály, návrat)
Postel, četba, spánek

Úterý:
První otevření očí: 6:30
zavření očí: 6:30
Druhé otevření očí: 11:37
Zkrátím to, dnes jsem si dala odpočinkový den, prala jsem jen jednou.

Smutný den

Sobotní výlet na Skalku mě dostal přes 1250 kilometrů. Taky přes převýšení, které na profilu působí spíš tak, že jsme se pokoušeli o horolezectví než o jízdu na kole. A taky přes dobrý pocit z cyklistiky. Někde se stala chyba. Bolí mě kolena. Obě. Jakoby v nich o sebe něco pořád skřípalo. Takže přidávám anketu, ve snaze se dopídit se důvodu.

Kdo je tady za želvu?

O víkendu se mi vrátila sestra se švagrem z dovolené. Přivezli mi dárek. Náramek se želvičkou. Prý jezdím jako želva...
V pondělí dopoledne jsem vyrazila se švagrem na kolo. Na rovinkách ho nechávala za sebou. (nutno přiznat, že v kopcích zase on mě) Po šestačtyřiceti kilometrech se odebral domů, já vyzvedla Hanku a dotáhla to alespoň na třiasedmdesát.
Tak kdo je tady za želvu?

1000 kilometrů! Děkuji milí policisté

O víkendu jsem konečně dorazila tisíc kilometrů!
Proto bych chtěla touto cestou poděkovat příslušníkům pražské městské policie, mosteckým černým šerifům a samozřejmě i státním policistům.
Pražské městské policii za to, že mě nepokutovali, když mě viděli jezdit po přechodech a chodnících. Poměrně často.
Mosteckým strážníkům za to, že když jsem se vyřítila z chodníku do zákazu vjezdu a zabrzdila deset centimetrů od jejich auta, ani nezastavili.
Státním policistům pak za ten pátek. Tři uniformovaní muži se schovávali za rohem v Nádražní ulici a v ruce třímali červenou plácačku. Stáli na chodníku, po kterém jsem jela. Rychle jela. uviděla jsem je pozdě, sesednout a předstírat, že kolo vedu, by bylo spíše legrační. Tak jsem jela dál. Muži zákona se rozestoupili, usmáli a řekli "prosím".

Hádanka

Co je to?Jedou dvě holky kolem Matyldy.
Cvak! Cvak! Jak ti to jde?
Cvak! Cvak! Docela to jde. A Tobě?
Cvak! Cvak! A máš to taky stranou a dozadu?
Jo, mám. Cvak! Cvak!
Tak to je dobrý. Alespoň to procvičíme.Cvak! Cvak! Cvak!

co je to probůh za počasí?

Už druhý den sedím v Mostě, a čekám na sluníčko. Kolo v pokoji, úplně nové šlapky připravené na úplně nové boty, které se flákají v batohu. Vyzkouším já vůbec někdy ty nášlapy? Kruci!
No, alespoň jsem vyzkoušela zumbu, mimochodem úžasná věc a dnes to vypadá místo kola na spinning. Taky poprvé. Sedět v místnosti a předstírat, že jedu na kole? Kdo by to kdy dělal???!!!

Návrat ze spinningu
Nášlapy jsem vyzkoušela. Kolo stálo, trpělivě čekalo tak minutu na každou šlapku. Prostě to nešlo našlápnout. Pak jsme jeli. Nahoru, po rovince, ve stoje, v sedě. Prvně v životě jsem se potila tak, že jsem se musela utírat ručníkem. To jedeme teprve čtvrt hodiny!??? Teprve dvacet minut!??? Teprve půl hodiny????!!!!! Ještě deset minut! Konec! Díky bohu. A teď se naprat smaženicí :-)

Zátěžová zkouška

V neděli jsem vyjela na kolo. Vyměnila za den dva sparing partnery. Vyjela na Ameriku a do Černošic. K domu jsem se vrátila, když mi na tachometru svítilo 97,6 kilometrů. Už byla tma. Pro 3,4 kilometrů jsem se snížila k objíždění central parku a sídliště. Konečně 100! kilometrů za den. Mých prvních v životě. Nutno říct, že jsem je ujela dřív a s menší námahou než posledních 73 km na starém kole.
Domů jsem došla v pořádku.
V zápětí mi došlo granko.
A pak mi došlo, že jsem si z práce vzala materiály pro páteční cestu do Německa a ne pro tu pondělní.
V pondělí jsem vstala v šest!. Odjela do Německa, doma zapomněla oba mobily. Cestou jsem se snažila moc neřadit, protože to vyžaduje spolupráci nohou. A stehna mě fakt bolely.
Na nejbližší pumpě jsem si koupila největší pikao na světě a spořádala ho ještě před hranicema.
hhmmmmm...

Nové kolo

Miluju ho! Neexistuje slovo, které by popsalo, jaké moje kolo je. Je nejkrásnější na světě! Nejlehčí na světě! Jezdí nejlíp na světě! Nejrychleji na světě! Ve vesmíru!!!
Dostala jsem ho včera v deset večer. Zkušební jízda prokopákem se ukázala býti nepraktická, vidět nebylo na krok, čelovku besip jsem zapomněla doma, tak jsem hodinu projížděla stodůlkovským sídlištěm. Romantika...
Kolo má kotoučové brzdy. Což znamená, že když zabrzdíte stejně, jako s těma původníma, vyhodí vás to ze sedla. Když zabrzdíte na cestě z kopce, kdy obvykle na kole nesedíte, ale stojíte, může to být problém. Ale pád nebyl. Zatím.
Také to znamená, že kolo při brzdění nevydává skoro žádné zvuky. Což je problém na chodnících. Původní kolo vydávalo při brzdění takový randál, jak se brzdící element třel o ráfky, že chodci sami uskakovali. Teď o mě chodci neví. Ale nikoho jsem nepřejela. Zatím.
Kolo je ultralehké. Kolegyně ad, která je v otázce mé cyklistiky největším skeptikem, právě prohlásila, že je lehčí, než její kabelka (což má pravdu). A vydávala při tom zvuky, připomínající astmatický záchvat.
Nyní kolo odpočívá v kanceláři tdm. Povedlo se mi ho propašovat přes recepci. Doufám, že bude reagovat lépe, než když ho v kanceláři čekala moje brazilská fila. :-) 

Už přišel. Na rozdíl od "fuj! co to je??!!!!" (reakce na filu), řekl "no dobrý, díky!"

Nákupy

Kolo se mi už staví. A s novým kolem musí být nová výbava. Po pauze na oběd jsem se ocitla v kabince obchodu. Zvonil mi tam telefon. Dozvěděla jsem se, že kolo bude možná už dnes večer. Od té doby také...
..mám červený dres Kraft.
...mám černé cyklošortky (ty staré se mi po 670 km rozedřely, půjdou do reklamace) Senzor
...mám černou cyklosukni (velmi módní a slušivá záležitost) Kraft
...mám černou bundu (protivětrovou, prodyšnou) Sensor
...musím si objednat ještě jeden červený dres Sensor na internetu
...nemám 3300 korun na účtu

...a díky reportérskému oddělení...
... mám čelovku pro noční cesty (vydírání na facebooku se mi vyplatilo)
...a svítivou pásku na rameno s nápisem BESIP

Idiot zmoudřel?

Tak jsem zmoudřela. Ne samozřejmě nějak uvědomněle. Krásné, bílé, nepraktické kolo mi prostě nebylo. Bylo na mě moc dlouhé. Tak budu mít ne tak krásné, ale přesto moooocccc hezké tmavě šedivé s červeným proužkem.
Zase jsem nezmoudřela tak moc. Kamarád bude muset stávajícímu kolu dát novou vidlici, celou přehazovačku, šlapky, gumy a už nevím, co ještě. Prakticky z něj zůstane rám a na míru mi postaví nové kolo. To bude hlavně lehčí, teoreticky dýl vydrží a taky mu trochu naroste cena.
Nicméně kromě zmíněných výhod s ním budu moct dojet do Francie, protože se na něj dá přidělat nosič. A taky na něm nebude vidět, jak je pořád špinavé. Zkuste si ušpinit tmavě šedý rám!
Mám jediný problém. Nemůžu sladit oblečení s kolem. Červená mi prostě nesluší. :-)

Idiot v obchodě

Jak probíhá návštěva v obchodě s koly. Naštěstí jej má kamarád.
Já: Chtěla bych si koupit kolo.
Kamarád: A jaký?
Já: Nevím. Buď horský nebo trekingový
On: To si musíš vybrat
Já: Aha
On: A kolik do něj chceš vrazit
Já: To nevím
On: Aha
Nakonec jsme se domluvili. Chci horský. Byť do Paříže by se hodilo více trekingový. Cena tak kolem dvaceti tisíc.
On: "Tak si vem tohle. Je takový víc turistický, bez problémů na něj dáš blatníky i nosič. Trochu ti ho vylepším, dám na něj nášlapy, vyměním kotouč (či co)."
Já: Ale mě se nelíbí ten zlatý proužek. Nemáš jinou barvu?
On: Ještě to modrý za ním.
Já: To je ale ošklivá modrá!
On: Tak jiný barvy nejsou. Jedině, že bych ti postavil nový.
Já: A co támhleto?
"Támhleto" je kolo kol. Stojí u výlohy a vyhlíží mě každý den na cestě domů. Je to nejhorší možná varianta pro cokoliv. Je sportovní (ať už to znamená cokoliv). Nedá se na něj dát nosič (takže do Francie je mi fakt na houby). Je bílý (bude pořád špinavý). Je dražší (tak o pět tisíc). Ale je nejkrásnější na světě.
Dnes večer (jestli nebude pršet) si ho vyzkouším, jestli mi je dobře.

Tak nic

Hanka musela do práce v 7*30. Vstávání mě asi zabije. Na kole jsem přejela Most (3 kilometry) a dorazila k mamince. Ta odešla do práce v 8*30. Pak jsem místo plánovaného výletu ke kostelu využívala věci, které doma nemám (televize, internet, váha). Po sledování hodnotných dokumentů z oblasti zdravotnictví a vědy (Kniht Rider a Stefanie) jsem usnula a skoro zaspala oběd s maminkou a sestřičkou. Ty kilometry už asi nedoženu...

Noční výlet

Znělo to neuvěřitelně. Hanka si koupila nové kolo. Za 35 tisíc! Já padnu. Vždyť jsem Hanku učila na kole řadit já na konci července! Takže jsem zrušila plány na neděli a v poledne vyrazila do Mostu. Kolo musím vidět! Pojedeme se projet! Ještě něco znělo neuvěřitelně. Koupila si ho ve sportu, kde mě před třemi týdny ani neobsloužili. "U těch debilů? Ty jsou nejnepříjemnější na světě!" divila jsem se. "Ne, byli moc hodní, večer s nima jedeme na výlet," na to Hanka.
Bylo to neuvěřitelný. Nacpali jsme kola do auta a vyrazili pod Hněvín. Bylo osm večer. V překladu byla skoro úplná tma. Dvojice cyklistů se ukázala býti nedebilní (kluci, omlouvám se za onen výraz v úvodu, ale opravdu jsem si u vás zkusila tři dresy, aniž by se mě kdokoliv zeptal, jestli třeba nepotřebuju pomoct). Naopak, prokázali s náma až neuvěřitelnou trpělivost.
Pak jsme vyjeli až vyšli turistickou cestou přímo k hradu. To byla tma totální. Turistická cesta znamenala krpál v serpentinách na stezkách o šířce ne víc než půl metru s chabou svítílnou na řídítkách.
Přežili jsme. Pak sjezd dolů a přejezd nočního Mostu do parku u DP. Přežili jsme. A jsme tak s Hankou díky klukům bohatší o několik informací:
Víme, kde je pod Hněvínem cesta, kde v noci parkují souložící páry (dnes v noci tam byli dva)
Víme, že na kole se dá jezdit i do schodů (zvládl jen jeden)
Víme, že na kole se dá skákat v noci ze skály (viz horní závorka)
Víme, že má někdo ještě bláznivější nápady než já (viz horní závorka)
Víme, že není nic jednoduššího, než zabloudit na cirkusáku. Pro nemostecké je to kulatý plac, kde stává cirkus. Je obklopen lesy. Ale když jezdíte dokola po kulaté ploše a svítilna osvětluje jen to, kam máte namířená řídítka, trvá zatraceně dlouho, než najdete únikovou cestu. A pěkně při tom promrznete.

Nicméně byť jsem v sobotu překonala hranici šesti set kilometrů, dnes jsem se nedostala ani na 650. V sobotu jsem ji navíc překonala jen jemně, protože jsem omylem navštívila předvolební akci a musela (při čekání na jídlo a pak na možnost zaplatit) dobré dvě hodiny poslouchat country kapelu Tři psi. Což jsou zřejmě jediná zvířata tohoto druhu, která mi nepřijdou ani roztomilá, a dokonce ani snesitelná. Takže prosím ještě v pondělí hezké počasí, ať můžu vyrazit k přesunutému kostelu. Za světla. Ať se trochu posuneme s těma kilometrama...

Proměna ve žrouta

Neskutečně žeru. Moje tělo odmítá pracovat, pokud nedostane sachr dort v kavárně v AMC (čtvrtek) nebo pikao a k tomu půl litru mlíka s grankem v poměru půl na půl (sachr došel - ten včerejší byl poslední). Obvyklou večeří je pak litr mlíka s grankem ještě doma. Ve stejném poměru. Samozřejmě. Výsledný nápoj se nepije. Jí se lžičkou. Je to lepší než čokoláda. Jen to granko poměrně rychle dochází.
Pro dokreslení beznadějnosti mého stavu - včera jsem obědvala v Hnusu (kolegové znají, ostatní nechť se v představách inspirují názvem naší kantýny). Polívku s játrovými knedlíčky a vepřové maso s těstovinama. A chutnalo mi to!
Kromě toho jsem zase začala spát. Ono nespat nebylo nic příjemnýho, ale když neudržíte oči déle než do 21:30, může to být problém. Minimálně ve dnech, kdy musíte ještě dvě hodiny sedět v práci.
Kolegyně exprofisportovkyně říká, že to přejde. Že to je momentální zvýšenou zátěží organismu. A že pak najednou budu silnější.
Jenže věřte novinářům. To můžu být nakonec taky jen všude usínající koule...
Ale nevzdávám to. Zítra zase vyrážím a pokořím na svém tachometru hranici 600 kilometrů. Což za měsíc není tak málo... Koneckonců jich do oněch šesti set zbývá už jen dvacet. Při tom můžu klidně i spát...

Nechci kolo!

Nechci kolo! Dnes jsem opravdu nechtěla jet. Bolí mě celý tělo. Chce se mi spát. Ráno pršelo! Moje nohy stávkují. Zadek au. Ale co mám dělat, když první věta z radiobudíku zní: Radlická stojí už od Nových Butovic. To je nějaký spiknutí vyšších sil!

Poslouchejte doktory

Když vám lékař řekne, že nemáte na prášky pít alkohol, někdy to prostě znamená, že nemáte pít alkohol. Znám člověka, který, když se na své prášky napil, nabyl dojmu, že je raketa. ("To vůbec není vtipný, když pořád letíte a nemůžete přistát!")
I já se napila. V sobotu večer. A pak mi bušilo srdce, tep bůhvíkde.
Nedělní cyklovýlet na Ameriku jsem pak v 01:15 s pomocí SMS odsunula o hodinu. V 06:20, ještě stále neschopná usnout, pak zcela zrušila.
Druhý den jsem se snažila dohnat nedohnatelný spánek a psychicky se připravovala na cestu domů z místa přenocování. Dvanáct kilometrů dlouhou cestu, tedy běžnou cestu z práce. Musela jsem si udělat přestávku (po šesti! kilometrech). Zdolání posledního kopce, který jsem opravdu, ale opravdu chtěla vyjít, jsem si dala jako otázku cti. Tachometr ukazoval deset, pak devět, osm, sedm. Proboha! Za chvíli to kolo začne couvat!
Nakonec jsem to vyjela, dojela domů, padla do vany a pak za vlast.
Tak nevím, jestli je lepší být raketa, co nemůže zastavit nebo idiot, co se nemůže rozjet.
Promarněné kilometry jsem doháněla v pondělí a přinutila tak tachometr alespoň se přehoupnout přes pět stovek.

Trénink aneb auau

Tachometr ukázal za poslední měsíc 400 kilometrů. To je víc, než jsem kdy dřív najela! Takže sbohem roztřesená postavičko na kole kymácejícím se po silnici, vítej neroztřesená postavičko na kole nekymácejícím se po silnici. Získala jsem větší jistotu, užívám si hrboly a když jsem včera večer překročila na rovince u Smíchovského nádraží 30 km v hodině, staly se dvě věci:
1. zapomněla jsem na unavené svaly a dostala se domů v rekordním čase. 43:16. Na dvanáct kilometrů nic moc, ale podotýkám, že skoro celá cesta je do kopce. V opačném směru to jezdím cca za půl hoďky.
2. vjela jsem do výmolu a uvědomila si, že se kolo chová v takové rychlosti poněkud labilně. A rozhodla jsem se, že si budu brát (alspoň občas) helmu i na cestu do práce. Lepší splácnuté vlasy než splácnutá hlava.

Doma se pak staly také dvě věci. Uvědomila jsem si:
1. že všechny moje dosavadní pokořené rekordy proběhly po soumraku, ne-li úplně v noci
2. že dosavadní trénink kolo 12 km - plavání 600 m - kolo 12 km mi kromě bolesti nohou a několikanásobného zmoknutí nic moc nepřinesl

a vydedukovala, že si zasloužím den cyklistického volna a že musím co nejdřív zlomit noční rekordy a vytvořit si denní. A to rychle, nebo by to mohlo být bráno jako výzva k zadržování mě na pracovišti do nočních hodin! :-)

Byt v cykloprodejně by nebyl špatný

O víkendu pršelo, nevyzkoušela jsem si nic. Naopak jsem si řekla, že komu je těžko na cvičišti... však víte. Kolo ještě prostě chvíli vydrží. I když existují drobné signály, že by to přece jen novější model chtělo...

Dnes ráno jsem namontovala přední kolo a vyrazila. Tachometr nefungoval, neb jsem dala kolo obráceně. Pak jsem na potkala Boha. Kaštanové vlasy, tělo Brada Pitta a celou dobu, co mě míjel, na mě cinkal. Když cinkal i když už byl 100 metrů za mnou, pochopila jsem, že to zvoní mé kolo. Jakýsi kroužek se uvolnil ze šlapky. Netuším, k čemu tam je. Ale hlavní věc je, že šel dát zpět. Při opravě jsem zjistila, že důvod, proč mi to před dvěma kilometry na přechodu pro chodce špatně brzdilo je, že jsem při instalaci kola nezapojila přední brzdu.

Přesto to vypadá, že bych mohla v cykloprodejně rovnou bydlet. Začalo to servisem kola, pak koupí cyklošortek a dalším servisem po pádu, kterým se prý kolo tak "trochu rozbilo". Rukavice i ponožky jsem ve výbavě měla z vánočích dárků od těch, kteří mě podezírali z cyklistiky už dříve. Po servisech to chtělo svítilnu. Po ní opět servis (blázní tachometr). Pak brašnu pod sedlo na klíč a klíče. A nakonec teplé návleky k mým cyklošortkám, o nichž se kolegyně vyjádřila asi takto: "Suche, co tu chodíš ve spodním prádle?" Ale myslela to samozřejmě s láskou. :-) Stále odolávám opravdovým botám a triku na kolo. Hádám tak do měsíce budou doma...

Ach ty začátky, chtělo by to kolo

V sobotu jsem si cestou z Prahy na Karlštejn (73 km!) dala předsevzetí. Až ujedu tisíc kilometrů, koupím si nové kolo. To mé nazývají zlí jazykové lešením (jako že je z lešenářských trubek), železným šrotem nebo laskavě dědečkem. Pro začátek jsem z něj sundala nosič, aby vypadal alespoň trochu sportovně. Děda jeden. Kdo může za to, že se nenarodil s odpruženou vidlicí?
Zatímco se dodnes stav tachometru nezměnil ani o metr, už jsem si kolo vyhlídla. Není snad lepší těch zbývajících 650 kiláků dát už na novým a lehkým kole? O víkendu si ho vyzkouším a až pak se optám na cenu. Případným sponzorům ráda zašlu číslo konta... :-)

Ach ty začátky, cesta noční

Dneska jsem se rozhodla vyzkoušet jízdu noční Prahou. Vyrážím z práce domů před půlnocí. Koupila jsem si na to svítidlo. Bude zapotřebí. Dobré čtyři kilometry Prokopákem pojedu úplně po tmě. Pokud teda budu za čtyři hodiny ještě schopná pohybu....
O dvě hodiny později:
Váhám. Venku je tma a zima... Nová trasa domů má sice jen 12 kilometrů, ale osvětlí ta malá mrcha asfaltku v lese? A navíc jsem právě zjistila, že jsem nechala doma zadní blikačku, což je poměrně uznatelná výmluva... jako že se bojím hloupých řidičů, ne fiktivních vlkodlaků...
O další dvě hodiny později:
Zadní blikačku nahrazuju už dříve odpadnutou odrazkou, kterou s sebou vláčím. Jediný provázek, který jsem v práci našla, je řetěz na vánoční stromek, kterým si odrazku přivazuju na batoh. Stříbrný, samozřejmě. Zlato je z módy. :-) Snad bude i k něčemu jinému, než jen pro srandu řidičům.
O dalších deset minut později:
Nastává noční cesta: týýý jo, na chodnících skoro žádný lidi! Co ty vožralové vyvádí? Jak se jim vyhnout? Jéééé, labutě. Jaký obchody asi dohaduje ten majitel superbu s oktávkou pod mostem na cyklostezce? Mrznou mi nohy. Asi brzo odpadnou. Panebože! Poslední lampa. Tma. Tma. Tma. Co to šustí v křoví?
Jak mám poznat zatáčku, když se svítilna pohne jen, když pohnu řídítkama? Je to křeč, to co mi začíná v lýtku? Je. Válení se na cestě není tak zlé. Sakra, auto. Je to křeč, co mi začíná v druhým lýtku? Kde to jsem? Radši se vrátím. Tachometr ukazuje 12.32. To už jsem měla být 320 metrů doma! Aha. To jsou hodiny...

Ach ty začátky, cesta třetí

Na kole se projevily následky pátečního pádu. Včera cestou domů (přijela jsem za světla) začalo divně rachtat. Po deseti kilometrech jsem rukou utáhla přední kolo o čtyři závity. Což jsem opakovala každé další dva kilometry. Nefunkční přední převod jsem vyřešila zastavením a kopnutím do přehazovačky. Zafungovalo! Ukázalo se, že odrazka odpadla nenávratně a tachometr se zbláznil. Takže kolo je v servisu, dnes mám půjčené :-) Ale já to vychytám!

Ach ty začátky, cesta druhá

Existuje způsob, jak na cestě dlouhé 14 km najet na kole kilometrů hned třicet? Existuje. Stačí v polovině cesty z práce (samozřejmě na cestě do kopce) zjistit, že nemáte klíče od bytu. Tak kolo otočíte směr práce a doufáte, že se domů dostanete za světla. :-)