hororový den osmý, 15. květen, billingsbach - bad friedrichshall

najeté kilometry: 75,76
průměrná rychlost: 17,4
maximální rychlost: 49,1 km/hod
čas na cestě: 4:21počet pádů: 0

Tak jestli včerejšek nebyl pro slabé povahy, dnešek je horší. V noci se mi zdál sen. Někdo mi oznámil, že všichni v okolí do večera zemřeme. Tak jsem si vzala večerní šaty (ať jsem taky chvíli hezká) a šla k mamce do bytu. Zámek jsem otevírala hůlkama na sushi, jak je to přece normální. Za mnou šla ještě nějaká holka, kterou jsem nedokázala přesvědčit, ať jde jinam. Vyhodila jsem jí snad stokrát a ona se vrátila a cpala se do dveří, které nedržely. Když už byla v předsíni, popadla jsem jí a mrskla ze dveří. Jenže ouha. Ony se ty dveře zavřely a já jí tím rozbila lebku. Nicméně konečně odešla. Zatímco jsem u mamky zamykala zahradu (ne, že by ve třetím patře nějakou měla), dostavila se sestra. Poznala jsem jí podle výstřihu. Neměla totiž hlavu.
"Kupovala jsem dědovi kolečko, co chtěl, a oni tam chtěli něco nechat na zástavu..." vysvětluje.

Pak jsem se vzbudila. Rozhodla jsem se dnes ignorovat panevropskou trasu a zvolit si vlastní. Překonat dvě údolí a napojit se na míň kopcovitou část cesty. První údolí bylo krásné... v druhém jsem trochu zabloudila. Ale snídající pán na verandě domu mi poradil cestu, kterou jsem se ještě pár kopcům vyhnula.
"Tady dva kilometry do kopce a jste na hřebenu, pak už jen po rovině nebo dolů," řekl. A tak to i bylo. Vystoupala jsem nad údolí a kolem mě lítali dva dravci tak velcí, že to vypadalo, že mají větší rozpětí křídel než já rukou. Na foťák samozřejmě nečekali. Od rána je sice děsná zima (oproti včerejšku klesla teplota o deset stupňů), ale neprší a vítr přefukuje mraky sem a tam po obloze. Vytváří to tak trochu dramatickou atmosféru. Av tuhle chvíli jsem vjela do vesnice Railhof nebo tak. Horní část tvořil statek s dvěma podvyživenýma špinavýma koňma a já přemýšlela, kde jsem ho už viděla. No jasně! Ve filmu Záměna. Tady bydlí ten člověk, co ukradl Angelině Jolie dítě. Tady unesené děti věznil a sekal jim sekerou ručičky, nožičky a hlavičky! A tady v těch lesích je pohřbíval. A ti dva dravci je tady vyhrabávaj a žerou! Slunce zakryl mrak, studený protivítr mi kolo prakticky zastavil. Mrznu. Tady nezastavím. Tady teda ne. To radši umrznu. Jedu pryč! Jenže ono to nešlo. Vítr byl tak silný, že i když to už vedlo z kopce, dohnal by mě i chodec. Chodec! Se sekerou... Jistě ví, že jsem to tady poznala...

Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže sám sebe vycukat. Zastavila jsem až po pěti kilometrech u autobusové zastávky a začala se oblékat. Když najednou někde blízko začal někdo přehrabovat v nějakém železném šrotu. Až se mi strachy zatajil dech. Zbytečně. Každej přece ví, že i průměrnej masovej vrah má sekeru připravenou za dveřmi a neloví jí bůh ví kde...

Ještě pět kilometrů a byla jsem opět na vyznačené cyklotrase, sice ne té panevropské, ale vedoucí údolím, podél řeky. Rovinka, lidi, civilizace. Zámecký hotel. Prožité utrpení si vyžádalo kapuccino, velký kopec vanilkové zmrzliny a domácí čokoládovou polevu. Jak ta byla dobrá... a že jí bylo!

pokračování z odpoledne:
Jenže těch oživlejch mrtvejch holek ještě nebylo dost. Protivítr byl opravdu silný, navíc přivál i pořádný déšť. Půl hodiny jsem čekala na kraji Forchtenbergu na zastávce, pak se vydala do města. Dobývala se do tří hospod, všechny zavřené. Až jsem přistála v podchodu pod radnicí. Tam stálo pár lidí, mezi nimi jedna stará paní.
"Budete tady čekat, až přestane pršet?" ptala se.
"Jo, budu." já na to
"Tak jděte dovnitř, promítá se tam film od místních dětí o Sophie Scholl."
"Kdo je Sophie Scholl?" ptám se.
"Děvče, vy nejste z Německa, že?"
"Ne, z Česka."
"To byla místní dívka, která byla součástí odboje a gestapo ji popravilo," řekla ta paní a prstem si přejela po krku.
Mimoděk jsem si vzpomněla na svou bezhlavou sestru ve snu. Absurdní. Gestapo přece střílelo...
Film byl úsměvný. Mrtvá Sophie obživla, vrátila se do dětských let a postupně se na místech, kde se narodila, chodila do školy, na procházky... potkávala s místní omladinou a povídala si s dětma o sobě.
Když film skončil, vysvytlo skunce a já konečně vyjela dál. Cestou si užívala místní krajinu. Koně, válející se v mokré trávě, vinice, a světe div se, i bezvětří.
Pak zase začalo pršet a já vlezla do první hospody - s internetem. Nedalo mi to, a přečetla jsem si životopis Sophie Scholl.
Pokud by vás zajímalo, jak jí v jejích dvaadvaceti letech popravili, bylo to gilotinou. Setli jí hlavu.

snidane

 pocestny

 dramaticke nebe :-)

 tomu rikam regulovat reku