Příhoda s blonďáčkem

Dnes 70 kilometrů mezi Prahou a Kolínem (tentokrát bez nehody). Na cestě začínající v Dolních Počernicích jsem zabloudila už v Horních Počernicích. Díky tomu jsem objevila dům nebo zámeček nebo co to bylo se stádem srnek či co to bylo (viz snímek pro identifikaci) přímo za branou.

Dnes jsem ale narazila na podivný úkaz. Je to jiný osamocený cyklista pohybující se na dlouhé trase. Byl to takový dvacetiletý blonďáček, tašky na kole, na nich helmu. Nejdřív jsem minula já jeho (když odpočíval), po deseti kilometrech jsem se poflakovala na lavičce já a on projel. Po dalších tak pěti kilometrech jsem ho dojela a předjela. Jako ten den asi tisíc lidí, protože cyklisti na stezkách kolem Labe opravdu nikam nespěchají.
Blonďáček se mě už nepustil. Chvíli mě děsilo, že moje kolo má dvouhlavý stín, pak jsem se poněkud okatě několikrát otočila, co že se to jako děje. Byl přilepenej. Táhla jsem ho dobrých deset kilometrů. V závětří si odpočíval a rozhodilo ho snad jen moje (jako obvykle) zmatečné najíždění na silnice.
Jel se mnou až do cíle, kde když jsem zastavila, zastavil dvacet metrů přede mnou a čekal, kde že se to tažné zařízení zdrželo.
Co to proboha je s těmi cyklisty? Nepozdravím náhodou alespoň předtím, než někoho začnu využívat jako větrolam? Nezeptám se, jestli se mnou chce druhý cyklista hru na táhnutí hrát? Nevyměním se s dotyčným po pěti kilometrech?
Co to proboha je s těmi dvacetiletými blonďáky? Nemá to být plné síly? Jsem pro emancipaci, ale táhnout za sebou mladšího chlapa?

Jsem snad zvíře z cyklostezky před Nymburkem?

...a ještě jedno

Dnes jsem se odhodlala k velmi rizikové záležitosti. Skoro až adrenalinovému sportu. Od té doby mě píchá v kotníku, pokulhávám a snažím se to (zatím marně) rozchodit.
V žádném případě proto nedoporučuju úklid! Především zametání se ukázalo býti velmi zákeřným sportem, při kterém se lehce smekne noha.

Bolestná zjištění

Dneska jsem načerpala dvě nová zjištění. Poměrně bolestná.
Obě se udála na cestě po Praze.

1.  Poměrně lehce jsem našla cestu do Holešovic a utvrdila se v tom, že Anděl zůstává na žebříčku anticyklistických míst na předních příčkách. Poměrně zdatně jsem uhlídala kolo přivázané ke značce před kosmetickým salonem (ano, byl to velmi náročný den plný neodkladné práce).
Čerstvě bíle nalakované špičky mých nehtíků přežily pomoc paní manikérky, která mě nacpala do bundy a našla v batohu klíček. I otevírání zámku. I přejezd Milady Horákové (další finalista na cykloodpudivá místa Prahy). Bělohorskou už ne. Levý palec došel úhony. První dnešní bolestné zjištění je, že francouzská manikúra cestu do Francie překvapivě pranic neulehčuje.

2. Druhé zjištění se váže k tomu, co následovalo... Poměrně zdatně jsem spořádala osm kopečků rýže a kopec krevet. Rýži si přidala. Zajedla skoro celou čokoládou. S oříškama. Překonala asi desetikilometrovou vzdálenost do mého bytu a teď už musím jít... si najít něco k jídlu... opět se měním ve žrouta...

Statistika: 36 km - milion překonaných přechodů pro chodce - devět nehtů, které se po roce těší zákroku manikérky - jeden, který jim závidí.

Vzkaz ovladačům plecháčů

Služební cesty jsou v plnění předsevzetí poněkud zdržující. Tak se stalo, že bych měla mít dnes najeto 530 a místo toho mám 400.
A to jsem se opravdu snažila.
Sobota 90, neděle 64, pondělí 20. Poněkud klesající tendence...
Splňuju ale předsevzetí pádů. Nepřipsala jsem ani jeden.

A když jsme u těch pádů... Měla bych tu jeden vzkaz ovladačům plecháčů. Platí především pro ty, pohybující se mezi Mostem a Havraní a pak mezi Žatcem a Trnovany. Pro ty, co nevědí, že i kolo se občas objeví na silnici. Pro ty, kteří si myslí, že se cyklista troubením vypaří. Pro ty, kdo mají za to, že čím blíž cyklistu míjí, tím větší sympatie mu dávají najevo: