Dostala jsem vynadáno, že se flákám. Že nepřibývají příspěvky. Jenže ony nepřibývají ani kilometry. Kolo se opírá v obýváku o sloup a nepůsobí dojmem, že by se chtělo jít brodit směsí sněhu, štěrku a soli.
Nicméně mám permici na spinn. Zcela jistě ji využiju. Jednou. Brzy.
A pak napíšu strhující popis toho, jak sedím na kole v místnosti a poslouchám rozkazy individua sedící na kole přede mnou. Strašně se potím. Stejně jako dvacet lidí těsně kolem mě. A vzduch se stává nedýchatelný.
Zatím přiznávám: jsem líná améba, nezasluhující si tak tak krásné kolo, pomalu ztrácející fyzičku nabranou krutými cestami do kruté práce a stále odkládající ten okamžik vstupu mezi upocená individua...
A teď mě omluvte, jdu si kleknout na hrách.
