Den čtvrtý - 11. května; Pleystein - Hirschau

řečí čísel
najeté kilometry: 81,86
průměrná rychlost: 18,7 km/hod
maximální rychlost: 42 km/hod
počet pádů: 1

Dám vám hádanku: Čelo bílé, nos rudý, tváře snědé, ale klaun to není.
Jsem to já. Horní strany rukou a vnější strany nohou mám hnědý jak bota, vnitřní strany bílý jak papír. Dneska jedu bez helmy, ať se to trochu srovná.

Začínám psát už ráno. Ono totiž ráno všechno vypadá nějak líp než večer. Omylem jsem se včera ubytovala v hostinci. Ale když jsem už byla uvnitř a ptala se na cenu, zůstala jsem. Majitel byl nejdřív trochu zdrženlivý k mému přízvuku a nervoznímu vykřikování "ale já mám venku kolo! Je tam docela samo!" a jal se mi nejdřív ukazovat pokoj, zadní východ a garáž ve vedlejší ulici. Kolo mi i s veškerýma věcma hlídal jeden ze čtyřiceti důchodců, kteří se ubytovali hodinu přede mnou. Majitelův syn mi později pomáhal uvést do chodu internet, který se tu vzpěčoval, žena uvařila výbornou polévku z rajčat za euro. (jsem snad ve východním Německu?) A majitel sám se přestal mračit, když mu důchodce od kola zvěstoval, kam že to jedu. A přinesl mi průvodce celé panevropské trasy do Paříže.

To však stále nebylo nic proti tomu, co přišlo ráno. Snídaně. Kam se hrabou tři druhy kaviáru v King Davidu v Jeruzalémě! Tohle byly hody. Trojdecková sklenička na juice. A to maso! Bylo to, jako by tu pořádali závody "zabij co nejvíc zvířat, najdi to nejlibovější maso a uprav ho na tisíc způsobů". Nechali mě dokonce bez příplatku udělat dvě housky na svačinu. To se to dneska pojede.
Ukázalo se, že to byla jen předzvěst něčeho úúúžasného.
Dnes jsem se totiž dostala do nebe cyklistického. Všechno, na co jsem jen pomyslela, se stalo skutkem, dokonce i to, na co jsem se pomyslet ani neodvážila.
Zaprvé: počasí. Teplo, sluníčko, ale na cyklostezce se střídá se stínem.
Za druhé: cesta. Bože, to byla cesta. Široká jako silnice, obehnaná dřevěným plotem, hladká jako dálnice a se sklonem... spíš bez sklonu. Kolem se střídá krajina plná řepkových polí a krásně zasetých řádků bůhvíčeho. Vše v obrazcích tak geometrických, že to snad někdo musel namalovat. Věčně stojím a fotím. Kolem blokuju cyklostezku, ale to nevadí, skoro nikdo tu není. Zatímco silnice uhání někde za lesem nahoru a dolů, trasa pro cyklisty je rovná a silnici co chvíli kříží. Když malou silnici, dostane se cyklistům varování v podobě značky "dej přednost v jízdě" na zemi i vedle silnice - svislé i vodorovné dopravní značení - a když je silnice větší, přijdou ještě závory.
Za třetí: přestalo mě bolet koleno
Prostě ráj.
Ale pozor, pokud vás napadne, že takové nebe je vlastně tak trochu nuda, rouháte se a budete ztrestáni. Jak známo, už myšlenka je hřích :-)
Nejdřív přišel protivítr. Ten pak ustal a došlo na větší kalibr - asi tak metr dlouhý, černý, rozzuřený, kdo že ho to ruší z vyhřívání na asfaltu. Tuším, že to byla zmije. Ještě před vteřinou stočená a teď už rychle prchající s hlavou hrozící vysoko nad tělem. Musela o mě vědět o chvilku dřív a musela mít opravdu smysl pro orientaci, protože jsme se minuli tak o patnáct centimetrů. Naštěstí prchala správným směrem. Přísahala bych, že jablko neměla. Přesto mě z ráje vyhnali. To tak o osm kilometrů dál, když jsem se vzpamatovala ze šoku z hada. Vlevo něco zašustilo v křoví, mihlo se to kolem mé hlavy a dopadlo za cyklostezku do trávy. Byl to kámen, velký jak moje pěst. Hodil ho týpek, co ho našel při sekání trávy na svém zeleném koberci.
Bohužel, ráj byl ten tam. I úžasný asfalt. A vlastně i dobré značení. Někde mezi Luhe-Wildenau a Schnaittenbachem mě štěstí opustilo. Nutno říct, že jsem si tou přihlouplou fotkou trochu koledovala.

Jen moje "au" nebylo jeden, ale tak pět kilometrů. Na štěrku se mi v zatáčce smeklo kolo a já přistála na zemi. Helmu už jsem zase měla, bez ní jsem si koledovala o úpal. Boule na lokti, sedřená kůže plná kamínků a prachu. S sebou jsem přirozeně měla celý litr vody s hopsinkovou šťávou, ani deci čisté na vyčištění. Do nejbližší vesnicee na cestě osm kilometrů. Tak nastoupil septonex.
Tady bych chtěla říct: "Ano, měla jsem si vzít betadinku, která nepálí..."
Ale taky: "Už nechci nikdy slyšet, že se nepokládám v zatáčkách..."

PS: štěstí mě opustilo i v hostincích. Třetí patro bez výtahu a přímo za oknem dvě zvonice. Jedna upozorňovala druhou deset minut před čtvrt, půl, třičtvrtě i celou, že by měla za deset minut začít zvonit. Internet žádný a k snídani? Tentokrát to byly závody "udělej napodobeninu salámu, aby nemusel zemřít jediný tvor."

ještě pár fotek z ráje: