řečí čísel
najeté kilometry: 124,9
průměrná rychlost: 19,6 km/hod
maximálka: 50,4 km/hod
Dnes jsem zažila vražedné tempo Francouzů. Hned dvakrát.
Jak jsem před pár dny psala, že Francouzi jsou milí a povídaví a příjemní...
Tak to byl omyl.
Jak jsem doma všechny uklidňovala, jak je pro úchyláky těžké odchytit cyklistku...
Tak to byl taky omyl.
Francouzi jsou s-áči úchylný zas-aný.
Stalo se to takhle: Včera večer jsem opravdu nechtěla zajíždět do Nancy. Nesnáším města. Neumím se z nich vymotat, je tam provoz, bojím se aut a na křižovatkách neumím zatáčet vlevo. Myslím na kole... Jenže nikde nebyl volný hotel. V noci jsem si nabila sestřinu GPS, která vydrží tak hoďku a ráno se podle ní vydala z města. Kopce, kopce, kopce. Chjo. V jednom pořádným jel v protisměru tak pěta - osmadvacetiletej kluk v bílým tričku na kole. Pozdravili jsme se, to tu cyklisti běžně dělaj. A za deset minut vidím podobného cyklistu, jak mě v tom kopci předjíždí. Hmmm... ten je dobrej, to neni šnek, jako já... říkám si. Byl to ten samej. Že by zabloudil?
Jel přede mnou tak dva kilometry. Mezitím se GPS uložila do režimu spánku. Na další křižovatce on jel rovně na takovou lesopolní cestu někam do odpočinkové zóny a já zastavila na křižovatce a probouzela navigaci. Najednou vidím, jak na mě mává, jako že tamtudy. No, zná to tady, je jasný, že tudy jedu ke kanálu, třeba je to zkratka...
Nebyla. Po sto metrech odbočil někam do křoví, za kterým byla lavička se stoly. Jestli prý nechci odpočinek. Vodu. Cokoliv.
Ne, díky, všechno mám, říkám, stojím na cestě a zase budím navigaci. A najednou koukám, ten cyklista má obě ruce plný a lahev držel jen v jedné. Ten člověk stál dva metry ode mě, čuměl na mě a onanoval. Onanuje, když civí na cyklistku? Co asi dělá při zprávách o Sarkozym a Carle Bruni? S-áč.
"Panebože, ty jsi úchyl." řekla jsem (a nemyslela to tak úplně doslova - pozn. pro katolíky), otočila kolo a odsvištěla rychlostí pětačtyřicet v hodině (bylo to z kopce) pryč. Ti Francouzi jdou teda na věc rychle.
Když jsem pod kopcem vjela ke kanálu, uvědomila jsem si, že tudy asi cesta nevede. Sama na opuštěných stezkách dneska asi být nechci. Dneska pojedu jen po frekventovaných silnicích. Dneska bude v mých očích každý cyklista a obecně každej Francouz úchyl. Zvlášť ti v bílých bavlněných tričkách.
I tak jsem pro jistotu oproti včerejšku značně zrychlila. V Toul, o dvacet kopcovitých kilometrů dál (protože buď kanál nebo kopce) jsem zapadla do první hospody ve dvoře, kam nebylo ze silnice vidět. Měla sice zavřeno, ale udělali mi čaj.
Abych Francouzům nekřivdila, byl to vlastně třetí podivnej člověk za cestu.
První byl v německém Bad Friedrichshall, druhý v Kehlu. Jeden na kole, druhý na motorce. Oba jsem minula v protisměru, oba se otočili a jeli za mnou. Ten na motorce mě dokonce několikrát předjel a zase se vrátil. Oba mě opustili, když se do věci vložili místní lidé a dali jim jasně najevo, že se chovají divně.
Ale zpět ke Francii. Druhé vražedné tempo jsem zažila zanedlouho. Z Toul do Foug vede ještě krásná cesta podél kanálu (na asfaltku jsem si troufla). Ale pak... silnice bez jakéhokoliv značení. Zabloudila jsme poměrně rychle. Kdesi za Pagny jsem byla v koncích. Podle navigace jsem sice mohla jet dál, ale musela bych část cesty jet po dálnici. Takže kudy? Z protisměru opět přijížděl cyklista. Byl to důchodce v červenobílým dresu a na silničním kole. Neuměl ani slovo anglicky, ani německy. Ale vydal se se mnou mým směrem, abych se vůbec vymotala z těch vesniček. Zajížďka to byla tak dvacet kilometrů. Pro něj ale větší, jel se mnou kolem třiceti kilometrů a pak se musel vracet. Bez něj bych ale asi netrefila. Přesto jsem se na konci už modlila, aby se odpojil a nechal mě jet samotnou. Jeho tempo bylo totiž nestíhatelné. Celá cesta vedla prakticky do kopce a tachometr neklesl pod pětadvacet. Když jsme se loučili necítila jsem malíček na levé ruce. To jak jsem křečovitě třímala řídítka a špatně se mi nějak prokrvoval. Ostatně necítím ho ani teď. Důchodce ale dneska zachránil reputaci všem francouzskejm cyklistům.
Suma sumárum úprch před úchylákem a stíhání důchodce mě dostalo na dnešních 125 kilometrů a v hotelu jsem byla ještě před sedmou.
Dnes večer dorazil také můj záchranný, záchranářský, dokumentační a zásobovací tým s doprovodným vozidlem. Zbavím se tak pro zbytek dní tašek, starostí a úchylů.
sobota 21. května 2011
pátek 20. května 2011
den třináctý, 20. květen; Xouaxange - Nancy
řečí čísel
najeté kilometry: 86,51
průměrná rychlost: 17,00 km/hod
maximální rychlost: 44,8 km/hod
čas: 5:04
Dnes jsem neměla čas na zážitky. Musela jsem ho trávit
1. neustálým přemítáním, zda jet podél kanálu po posekané trávě nebo po silnicích kolem kanálu, které se občas výrazně odkloní a občas promění v nesnesitelné bludiště zvané město. Přitom nikdy předem nevíte, kdy se z cesty stane tráva a ze silnice megaobjížďka, protože mapy na zdejších informacích prostě nevedou. Pokud, tak jen pro daný region. Za dva dny jsem projela už tři regiony.
2. schováváním se před sluncem. Dneska bylo neskutečné vedro. Mám spálené nárty na rukou, protože jsem ráno v hotelu nechala rukavice. A i když jsem se vrátila a hledali jsme je, už se nenašly...
3. proklínáním Francouzů. Oni prostě nejí. Nikdy není otevřené nic k jídlu. Jen cukrárny a sladký už mi leze ušima
4. vyvoláváním deště. Uznávám, to jsem trochu přehnala, před podvečerní bouřkou jsem se musela hodinu schovávat. To byl teda liják
najeté kilometry: 86,51
průměrná rychlost: 17,00 km/hod
maximální rychlost: 44,8 km/hod
čas: 5:04
Dnes jsem neměla čas na zážitky. Musela jsem ho trávit
1. neustálým přemítáním, zda jet podél kanálu po posekané trávě nebo po silnicích kolem kanálu, které se občas výrazně odkloní a občas promění v nesnesitelné bludiště zvané město. Přitom nikdy předem nevíte, kdy se z cesty stane tráva a ze silnice megaobjížďka, protože mapy na zdejších informacích prostě nevedou. Pokud, tak jen pro daný region. Za dva dny jsem projela už tři regiony.
2. schováváním se před sluncem. Dneska bylo neskutečné vedro. Mám spálené nárty na rukou, protože jsem ráno v hotelu nechala rukavice. A i když jsem se vrátila a hledali jsme je, už se nenašly...
3. proklínáním Francouzů. Oni prostě nejí. Nikdy není otevřené nic k jídlu. Jen cukrárny a sladký už mi leze ušima
4. vyvoláváním deště. Uznávám, to jsem trochu přehnala, před podvečerní bouřkou jsem se musela hodinu schovávat. To byl teda liják
lekníny u kanálu
fotka ze stavidel. Loď připluje dolů, a vyjede u mě. Neptejte se, jak to funguje
Nechci se blamovat, ale že by aberdeen? Víc bílejch krav moc neznám... Jerseyka to není...
čtvrtek 19. května 2011
Den dvanáctý 19. květen Brumath-Xouaxange a most přes silnici po kterém jezdí lodě
Brumath - Xouaxange
řečí čísel
najeté kilometry: 71,97
průměrná rychlost: 17,0 km/hod
maximální rychlost: 42,2 km/hod
čas: 4:13
Dneska jsem si uvědomila, co je na téhle cestě nejkrásnější. Jsou to snídaně. Sedíte u stolu, venku svítí slunce, máte před sebou studený kafe nebo horký mlíko a za výlohou hotelu jezdí auta. Frnk, frnk. Přesně ve vašem směru. A slyšíte zpívat ptáky. A říkáte si, co asi dneska uvidíte. Kam asi dneska dojedete. (Kde zas proboha budete hledat bydlení, co vás nezruinuje). Pojedete celou cestu podél kanálu? Potkáte zase někoho? A jak tam tak sedíte, máte v obličeji ten stupidní úsměv těšení se na něco. A jestli máte zrovna ten den melancholickou jako já, tak i mokrý oči.
Nikdy mě nanapadlo, že dojedu až do Francie.
A teď jsem tady a snídám čokoládový croissant. A tak za hoďku, az všechno pobalím a vyrazím, překročím tisící kilometr téhle cesty.
Byl tam. V 11:18 jsem měla za sebou přesně tisíc kilometrů. Míjela jsem zrovna Hochfelden. Jela jsem si jen tak na boso v jarmilkách a sukýnce. Ano, rozhodla jsem se na Francouzích vyzkoušet cyklosukni. Cyklisti jí celkem zvládají, v civilizaci budím trochu rozruch. Jarmilky jsem však po dalších deseti kilometrech přezula, když jsem pochopila, že touha nemít bílý nohy od kotníků dolu a hnědý od kotníku nahoru, děleno jasnou ponožkovou čarou, není větší než touha nezabít se, nemít puchýře a někam dojet. Nějak jsem už zapomněla jezdit bez cyklobot.
Musím říct, že Francie je krásná. Třeba Saverne. Místo se třema hradama v okolí, policejní stanicí přímo u muzea... když jsme u té stanice... v mém razítkovém notýsku přibylo překrásné razítko policie Saverne. A nebylo ho lehké vymámit. Nicméně je to první hezké razítko ve Francii.
V Saverne je pak také místo... kde mají asi milion dortů. Bylo to jako když... když... když pustíte Suche do cukrárny. Nedalo se to zvládnout. Žádný z těch dortíků jsem neznala. Nakonec jsem si sedla ven, objednala si kafe a požádala číšnici, aby mi přinesla dezert, který je typický pro tenhle kraj. Bylo to velký, sladký, navrchu s medem a oříšky, uvnitř nějaký vajíčkový krém, mezitím buchta. Výbornýýý.
Je tu ráj.
Sukni jsem si pak převlíkla po dalších deseti kilometrech. Foukal vítr a já vjela na venkov, kde se až tak úplně nehodí.
Cesta vedla zase podél kanálu, až odbočila. Ke starému kanálu a já prvně za posledních tak pět dní viděla něco, co vůbec nepřipomínalo pravítko. Tady byla příroda! Ryzí, neupravovaná, nesekaná, neomítnutá. Starý neudržovaný zarostlý kanál, co sto metrů domek na stavidlech. Hned první domek byl nejkrásnější barabizna na světě. Stavidla zrezlý, v kanálu si rostly kosatce. To se nedalo. Zastavila jsem a fotila a fotila. Nikdo nikde a najednou vidím, že už ani nechodím, ale tancuju. Tady bych chtěla bydlet. Podél kanálu pak cesta vedla dál a dál do kopců, kde se pásli koně a krávy a běhali zajíci a létali čápi a volavky. Najednou mi došlo, jak moc se mi ty poslední dny v civilizaci nelíbily. To jsem si snad ani nezazpívala.
Dokonce jsem chvíli podlehla dojmu, že ani nepotřebuju umět francouzsky, abych se domluvila. Cesta není absolutně značená, a tak se v každé vesnici musím ptát na cestu. A vždycky jsem jí našla. Až na tuhle. Jmenuje se Xouaxange a překvapivě není v Číně. Přísahala bych, že mě poslali tři lidi podél kanálu. Když se ale cesta změnila v trávu a tráva v most dvanáct metrů ve vzduchu, kterým protíká voda a proplouvají lodě, znejistěla jsem. Zapla si GPS a našla vedlejší cestu. Co jsem ale nevěděla je, že vedla vojenským územím. Zjistila jsem to podle toho, že jsem narazila na opancéřované pojízdné dělo a milion cedulí se zákazem vstupu.
No, cvičení neměli a hned za cestou leží... to město na X
tisíc kilometrů: sukýnka, naboso, jarmilky :-) ...jsem si vyjela na vejletík
řečí čísel
najeté kilometry: 71,97
průměrná rychlost: 17,0 km/hod
maximální rychlost: 42,2 km/hod
čas: 4:13
Dneska jsem si uvědomila, co je na téhle cestě nejkrásnější. Jsou to snídaně. Sedíte u stolu, venku svítí slunce, máte před sebou studený kafe nebo horký mlíko a za výlohou hotelu jezdí auta. Frnk, frnk. Přesně ve vašem směru. A slyšíte zpívat ptáky. A říkáte si, co asi dneska uvidíte. Kam asi dneska dojedete. (Kde zas proboha budete hledat bydlení, co vás nezruinuje). Pojedete celou cestu podél kanálu? Potkáte zase někoho? A jak tam tak sedíte, máte v obličeji ten stupidní úsměv těšení se na něco. A jestli máte zrovna ten den melancholickou jako já, tak i mokrý oči.
Nikdy mě nanapadlo, že dojedu až do Francie.
A teď jsem tady a snídám čokoládový croissant. A tak za hoďku, az všechno pobalím a vyrazím, překročím tisící kilometr téhle cesty.
Byl tam. V 11:18 jsem měla za sebou přesně tisíc kilometrů. Míjela jsem zrovna Hochfelden. Jela jsem si jen tak na boso v jarmilkách a sukýnce. Ano, rozhodla jsem se na Francouzích vyzkoušet cyklosukni. Cyklisti jí celkem zvládají, v civilizaci budím trochu rozruch. Jarmilky jsem však po dalších deseti kilometrech přezula, když jsem pochopila, že touha nemít bílý nohy od kotníků dolu a hnědý od kotníku nahoru, děleno jasnou ponožkovou čarou, není větší než touha nezabít se, nemít puchýře a někam dojet. Nějak jsem už zapomněla jezdit bez cyklobot.
Musím říct, že Francie je krásná. Třeba Saverne. Místo se třema hradama v okolí, policejní stanicí přímo u muzea... když jsme u té stanice... v mém razítkovém notýsku přibylo překrásné razítko policie Saverne. A nebylo ho lehké vymámit. Nicméně je to první hezké razítko ve Francii.
V Saverne je pak také místo... kde mají asi milion dortů. Bylo to jako když... když... když pustíte Suche do cukrárny. Nedalo se to zvládnout. Žádný z těch dortíků jsem neznala. Nakonec jsem si sedla ven, objednala si kafe a požádala číšnici, aby mi přinesla dezert, který je typický pro tenhle kraj. Bylo to velký, sladký, navrchu s medem a oříšky, uvnitř nějaký vajíčkový krém, mezitím buchta. Výbornýýý.
Je tu ráj.
Sukni jsem si pak převlíkla po dalších deseti kilometrech. Foukal vítr a já vjela na venkov, kde se až tak úplně nehodí.
Cesta vedla zase podél kanálu, až odbočila. Ke starému kanálu a já prvně za posledních tak pět dní viděla něco, co vůbec nepřipomínalo pravítko. Tady byla příroda! Ryzí, neupravovaná, nesekaná, neomítnutá. Starý neudržovaný zarostlý kanál, co sto metrů domek na stavidlech. Hned první domek byl nejkrásnější barabizna na světě. Stavidla zrezlý, v kanálu si rostly kosatce. To se nedalo. Zastavila jsem a fotila a fotila. Nikdo nikde a najednou vidím, že už ani nechodím, ale tancuju. Tady bych chtěla bydlet. Podél kanálu pak cesta vedla dál a dál do kopců, kde se pásli koně a krávy a běhali zajíci a létali čápi a volavky. Najednou mi došlo, jak moc se mi ty poslední dny v civilizaci nelíbily. To jsem si snad ani nezazpívala.
Dokonce jsem chvíli podlehla dojmu, že ani nepotřebuju umět francouzsky, abych se domluvila. Cesta není absolutně značená, a tak se v každé vesnici musím ptát na cestu. A vždycky jsem jí našla. Až na tuhle. Jmenuje se Xouaxange a překvapivě není v Číně. Přísahala bych, že mě poslali tři lidi podél kanálu. Když se ale cesta změnila v trávu a tráva v most dvanáct metrů ve vzduchu, kterým protíká voda a proplouvají lodě, znejistěla jsem. Zapla si GPS a našla vedlejší cestu. Co jsem ale nevěděla je, že vedla vojenským územím. Zjistila jsem to podle toho, že jsem narazila na opancéřované pojízdné dělo a milion cedulí se zákazem vstupu.
No, cvičení neměli a hned za cestou leží... to město na X
Saverne, i číslo pět by si dalo...
první známka neupravenosti. starý kanál
tady budu bydlet
ten k-rvadrát byl pod proudem. au
loď na mostě před Xouaxange
středa 18. května 2011
den jedenáctý 18. květen, vítej Francie
Baden Baden - Brumath (FRANCIE!)
najeté kilometry: 97,33
průměrná rychlost: 17,3 km/hod
maximální rychlost: 34,9 km/hod
čas: 5:34
počet pádů: 0
Dnes jsem vjela do Francie. Jestli mám srovnat Německo a Francii:
1. značení
V Německu je trochu netradiční, občas se ztrácí, občas není úplně jasné, kam vede. Ve Francii - jaké značení? I když jsem si sehnala mapu s jejich cyklostezkama, nejsou značené. Na panevropské značky trasa Praha - Paříž se neodvažuju ani pomyslet.
2. cesty
Německo mělo alespoň v první části trochu fantazie. Krajina měla lesy, louky, pole, zvířátka. Cesty hezký. Na konci se to změnilo v rovnorovné hororové cesty donekonečna. Francie, ta má přesně tyhle rovné cesty jen s dokonalým asfaltem a podél hororového rovnoroného kanálu. Až bude lepší net, dám sem fotky :-)
3. pocestní
Německo je země plná důchodců. Jsou na cyklostezkách, chodnících, za volanty mercedesů. Jsou všude. Jsou milí, rádi pomohou, všichni se strašně diví, že jsem na cestě sama. A všichni si chtějí hrozně povídat a vymýšlet mi novou trasu. Ve Francii důchodci nejsou. Cyklostezky jsou plné mladých chlapů, kteří se chtějí seznamovat. Zřejmě je pro ně překvapení, že by si holka mohla obléknout sportovní věci a vlasy strčit pod helmu. Dneska mě oslovili už čtyři týpci. Vychází tak jeden na deset kilometrů. Ten poslední byl nejlepší. Neuměl slovo anglicky. Dojel mě (měl silniční kolo), jeli jsme vedle sebe, šlapali do pedálů, on pozdravil a začal povídat. On mi rozuměl jen to, že jsem z Česka, já jemu, že jede do Česka na triatlon. Jedna z disciplín je zcela jistě plavání. Pustil řídítka a předstíral kraula.
Nevím, jak by místní muži snesli, kdyby věděli, že se ženy také potí. A zda by mě vůbec oslovili, kdyby jen tušili, že pod těma slunečníma brejlema nejsem ani trochu namalovaná.
4. pivo
Řekne-li žena v Německu "Bier", dostane půllitr piva. Řekne-li to ve Francii, dostane 0,25 litru.
Baden-Baden
najeté kilometry: 97,33
průměrná rychlost: 17,3 km/hod
maximální rychlost: 34,9 km/hod
čas: 5:34
počet pádů: 0
Dnes jsem vjela do Francie. Jestli mám srovnat Německo a Francii:
1. značení
V Německu je trochu netradiční, občas se ztrácí, občas není úplně jasné, kam vede. Ve Francii - jaké značení? I když jsem si sehnala mapu s jejich cyklostezkama, nejsou značené. Na panevropské značky trasa Praha - Paříž se neodvažuju ani pomyslet.
2. cesty
Německo mělo alespoň v první části trochu fantazie. Krajina měla lesy, louky, pole, zvířátka. Cesty hezký. Na konci se to změnilo v rovnorovné hororové cesty donekonečna. Francie, ta má přesně tyhle rovné cesty jen s dokonalým asfaltem a podél hororového rovnoroného kanálu. Až bude lepší net, dám sem fotky :-)
3. pocestní
Německo je země plná důchodců. Jsou na cyklostezkách, chodnících, za volanty mercedesů. Jsou všude. Jsou milí, rádi pomohou, všichni se strašně diví, že jsem na cestě sama. A všichni si chtějí hrozně povídat a vymýšlet mi novou trasu. Ve Francii důchodci nejsou. Cyklostezky jsou plné mladých chlapů, kteří se chtějí seznamovat. Zřejmě je pro ně překvapení, že by si holka mohla obléknout sportovní věci a vlasy strčit pod helmu. Dneska mě oslovili už čtyři týpci. Vychází tak jeden na deset kilometrů. Ten poslední byl nejlepší. Neuměl slovo anglicky. Dojel mě (měl silniční kolo), jeli jsme vedle sebe, šlapali do pedálů, on pozdravil a začal povídat. On mi rozuměl jen to, že jsem z Česka, já jemu, že jede do Česka na triatlon. Jedna z disciplín je zcela jistě plavání. Pustil řídítka a předstíral kraula.
Nevím, jak by místní muži snesli, kdyby věděli, že se ženy také potí. A zda by mě vůbec oslovili, kdyby jen tušili, že pod těma slunečníma brejlema nejsem ani trochu namalovaná.
4. pivo
Řekne-li žena v Německu "Bier", dostane půllitr piva. Řekne-li to ve Francii, dostane 0,25 litru.
Baden-Baden
svačina někde u Rheinau
znám jednu krásnou zahradu...
veletok rýn
a Francie a její rovnorovné kanály
kreativní autoportrét
den desátý 17. květen; Schwetzingen - Baden Baden další rekord 134 km!
Schwetzingen - Baden Baden
najeté kilometry: 134,16
průměrná rychlost: 17,4 km/hod
maximální rychlost: 32,4 km/hod
čas: 7:42počet pádů: 0
Jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Když jsem před pár dny ujela 108 kilometrů, byla jsem tak zničená, že jsem myslela, že víc za den nedám. Dala. Ten dnešní výkon není ani tak moje zásluha, jako místního značení - neznačení. Od rána bloudím. Navíc v těchto krajích není lehké dostat se zpět na cestu. Tedy ono to celkem lehké je, ale bolí to.
Snad to není příliš politicky nekorektní, ale oblast mezi Heidelbergem a Karlsruhe vznikla asi tak, že přišel praotec Germán a řekl. "Vemte buldozery a udělejte dokonalou rovinu. Tak. Teď do ní zaneste síť dálnic, silnic a cyklostezek. Jakýkolik jiný úhel než 90 stupňů se trestá smrtí. Takže když špatně odbočíte, zjistíte to až na další křižovace. Třeba za pět kilometrů tak, že odtud najednou vedou jen dvě cyklostezky na opačné strany. A obě jsou to Spargel route. Jenže tu vy nechcete. Takže se vydáte směrem, kam si myslíte, že by to mohlo být. Dalších pět kilometrů. Pochopíte, že jste stejně mimo a nevíte proč. Takže pět na místo ztracení u Spergelu a pak opět zpět k poslední značce. Ta ukazuje přesně směrem, odkud jste se vraceli. Takže zpět k místu, kde jste se ztratili. Opět pět kilometrů. Tak a teď jen zahnout na druhou stranu. Po Spargel route.
Tady je všechno do pravého úhle. Každá cesta. Potřebujete dopředu vpravo, musíte jet nejdřív vpravo a pak dopředu. Nebo obráceně. Trochu myslím na entropu Davida Černého. Jako by tu zemřela fantazie a zůstaly jen linky.
Rozhodla jsem se odtud co nejdřív zmizet, proto jsem si taky naplánovala trochu delší trasu. Že bude ale takhle dlouhá, jsem tak úplně nečekala. A dotáhnout jsem to musela, měla jsem zarezervovaný hotel. Ne, že by v něm večer někdo byl a na volání reagoval.
Mám za sebou tanec mezi auty a kličkování mezi dálnicemi. Historické centrum v Karlsruhe jsem hledala marně. Alespoň doufám, že maj něco hezčího, než co jsem viděla.
Nicméně v Baden Badenu jsem potkala paní, se kterou jsem dělala někdy před rokem dvěma rozhovor. Turkyně, kterou se pokusil zabít její manžel. Osmadvacet bodných ran. Policie ani nevolala záchranku, rovnou pohřebáky. A pak se pohnula. Jen osmnáct ran bylo v obličeji. Vypadá už moc dobře.
A pak jsem tu potkala chlápka, o kterým bych přísala, že to byl Fritzl. Po 134 kilometrech se zdá všechno možné. A vypadal taky mnohem líp než na soudu.
Ani jsem si nevšimla a jsem za polovinou cesty. Celkem mám k dnešnímu večeru najeto 889,89 kilometrů, takže půlka padla někdy včera.
Zítra se budu loučit s Německem. Sice mi tím končí možnost se nějak normálně domluvit prakticky na čemkoliv, ale nějak toho Německa na mě bylo v poslední dny až moc.
Čas rekapitulace za uplynulou cestu:
1 návštěva servisu
1 návštěva lékárny
Jen nechápu, proč se v servisu postarali o skuhrající řetěz zdarma a skuhrající já jsem musela v lékárně vysolit patnáct eur za šest tabletek.
31 modřin na nohou. Tolik jsem jich snad nikdy v jednu chvíli neměla. Jenže to kolo je tak tvrdý... Modřina se objeví, když o cokoliv na kole zavadím... při nasedání, sesedání, vedení kola, popotahování kola, odstavování kola kamkoliv. Chtělo by to kolo obalené molitanem. Mimochodem tři čtyři dny zpátky bylo modřin jen 23.
co jsem cestou viděla:
golfové hřiště s vodotrysky
najeté kilometry: 134,16
průměrná rychlost: 17,4 km/hod
maximální rychlost: 32,4 km/hod
čas: 7:42počet pádů: 0
Jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Když jsem před pár dny ujela 108 kilometrů, byla jsem tak zničená, že jsem myslela, že víc za den nedám. Dala. Ten dnešní výkon není ani tak moje zásluha, jako místního značení - neznačení. Od rána bloudím. Navíc v těchto krajích není lehké dostat se zpět na cestu. Tedy ono to celkem lehké je, ale bolí to.
Snad to není příliš politicky nekorektní, ale oblast mezi Heidelbergem a Karlsruhe vznikla asi tak, že přišel praotec Germán a řekl. "Vemte buldozery a udělejte dokonalou rovinu. Tak. Teď do ní zaneste síť dálnic, silnic a cyklostezek. Jakýkolik jiný úhel než 90 stupňů se trestá smrtí. Takže když špatně odbočíte, zjistíte to až na další křižovace. Třeba za pět kilometrů tak, že odtud najednou vedou jen dvě cyklostezky na opačné strany. A obě jsou to Spargel route. Jenže tu vy nechcete. Takže se vydáte směrem, kam si myslíte, že by to mohlo být. Dalších pět kilometrů. Pochopíte, že jste stejně mimo a nevíte proč. Takže pět na místo ztracení u Spergelu a pak opět zpět k poslední značce. Ta ukazuje přesně směrem, odkud jste se vraceli. Takže zpět k místu, kde jste se ztratili. Opět pět kilometrů. Tak a teď jen zahnout na druhou stranu. Po Spargel route.
Tady je všechno do pravého úhle. Každá cesta. Potřebujete dopředu vpravo, musíte jet nejdřív vpravo a pak dopředu. Nebo obráceně. Trochu myslím na entropu Davida Černého. Jako by tu zemřela fantazie a zůstaly jen linky.
Rozhodla jsem se odtud co nejdřív zmizet, proto jsem si taky naplánovala trochu delší trasu. Že bude ale takhle dlouhá, jsem tak úplně nečekala. A dotáhnout jsem to musela, měla jsem zarezervovaný hotel. Ne, že by v něm večer někdo byl a na volání reagoval.
Mám za sebou tanec mezi auty a kličkování mezi dálnicemi. Historické centrum v Karlsruhe jsem hledala marně. Alespoň doufám, že maj něco hezčího, než co jsem viděla.
Nicméně v Baden Badenu jsem potkala paní, se kterou jsem dělala někdy před rokem dvěma rozhovor. Turkyně, kterou se pokusil zabít její manžel. Osmadvacet bodných ran. Policie ani nevolala záchranku, rovnou pohřebáky. A pak se pohnula. Jen osmnáct ran bylo v obličeji. Vypadá už moc dobře.
A pak jsem tu potkala chlápka, o kterým bych přísala, že to byl Fritzl. Po 134 kilometrech se zdá všechno možné. A vypadal taky mnohem líp než na soudu.
Ani jsem si nevšimla a jsem za polovinou cesty. Celkem mám k dnešnímu večeru najeto 889,89 kilometrů, takže půlka padla někdy včera.
Zítra se budu loučit s Německem. Sice mi tím končí možnost se nějak normálně domluvit prakticky na čemkoliv, ale nějak toho Německa na mě bylo v poslední dny až moc.
Čas rekapitulace za uplynulou cestu:
1 návštěva servisu
1 návštěva lékárny
Jen nechápu, proč se v servisu postarali o skuhrající řetěz zdarma a skuhrající já jsem musela v lékárně vysolit patnáct eur za šest tabletek.
31 modřin na nohou. Tolik jsem jich snad nikdy v jednu chvíli neměla. Jenže to kolo je tak tvrdý... Modřina se objeví, když o cokoliv na kole zavadím... při nasedání, sesedání, vedení kola, popotahování kola, odstavování kola kamkoliv. Chtělo by to kolo obalené molitanem. Mimochodem tři čtyři dny zpátky bylo modřin jen 23.
co jsem cestou viděla:
golfové hřiště s vodotrysky
úděsnou rovinu, kam jen dohlédneš
poobědvala jsem s panem kačerem a jeho ženou
to jsou oni
pondělí 16. května 2011
den devátý, 16 květen Bad Friedrichshall - Schwetzingen
16. květen
Bad Friedrichshall-Schwetzingen
řečí čísel
najeté kilometry: 102,73
průměrná rychlost: 16,7 km/hod
maximální rychlost: 37,5 km/hod
čas na cestě: 6:08
počet pádů: 0
Někde jsem četla, že existují dva druhy větru. Protivítr a silný protivítr. To mezi Heilbronnem a Heidelbergem platí zcela určitě. Sice to byla konečně rovina, ale foukalo to jak o závod.
Ještě na jeden zákon jsem přišla. A sice ať si Carl Linné strčí svoje dělení zvířat na druhy někam. To se dá použít tak maximálně v botanice. Co se týče hmyzu, dělí se na černý svinstvo v očích a černý svinstvo v puse. A pak na čekající černý svinstvo, které ještě nedostalo příležitost nacpat se cyklistovi do hlavy.
Jinak Heidelberg mě neuchvátil, já na ty načinčaný města moc nejsem. Ale cesta byla krásná. Hrad vpravo, hrad vlevo, vinice vpravo, vinice vlevo.
Jediné, na co jsem v Německu ještě nepřišla je, kdy jedí. V půl dvanácté mi řeknou, že kuchyň otevírá v poledne, v půl třetí, že už jsou jen studené pokrmy. Od tří do pěti zavřou úplně. Po osmé, někde po deváté, už se nevaří. Zlatý český hospody
tohle je heidelberg. Jak říkám. Nejošklivější město to není, ale nejnepříjemnější zcela určitě.
Bad Friedrichshall-Schwetzingen
řečí čísel
najeté kilometry: 102,73
průměrná rychlost: 16,7 km/hod
maximální rychlost: 37,5 km/hod
čas na cestě: 6:08
počet pádů: 0
Někde jsem četla, že existují dva druhy větru. Protivítr a silný protivítr. To mezi Heilbronnem a Heidelbergem platí zcela určitě. Sice to byla konečně rovina, ale foukalo to jak o závod.
Ještě na jeden zákon jsem přišla. A sice ať si Carl Linné strčí svoje dělení zvířat na druhy někam. To se dá použít tak maximálně v botanice. Co se týče hmyzu, dělí se na černý svinstvo v očích a černý svinstvo v puse. A pak na čekající černý svinstvo, které ještě nedostalo příležitost nacpat se cyklistovi do hlavy.
Jinak Heidelberg mě neuchvátil, já na ty načinčaný města moc nejsem. Ale cesta byla krásná. Hrad vpravo, hrad vlevo, vinice vpravo, vinice vlevo.
Jediné, na co jsem v Německu ještě nepřišla je, kdy jedí. V půl dvanácté mi řeknou, že kuchyň otevírá v poledne, v půl třetí, že už jsou jen studené pokrmy. Od tří do pěti zavřou úplně. Po osmé, někde po deváté, už se nevaří. Zlatý český hospody
neděle 15. května 2011
hororový den osmý, 15. květen, billingsbach - bad friedrichshall
najeté kilometry: 75,76
průměrná rychlost: 17,4
maximální rychlost: 49,1 km/hod
čas na cestě: 4:21počet pádů: 0
Tak jestli včerejšek nebyl pro slabé povahy, dnešek je horší. V noci se mi zdál sen. Někdo mi oznámil, že všichni v okolí do večera zemřeme. Tak jsem si vzala večerní šaty (ať jsem taky chvíli hezká) a šla k mamce do bytu. Zámek jsem otevírala hůlkama na sushi, jak je to přece normální. Za mnou šla ještě nějaká holka, kterou jsem nedokázala přesvědčit, ať jde jinam. Vyhodila jsem jí snad stokrát a ona se vrátila a cpala se do dveří, které nedržely. Když už byla v předsíni, popadla jsem jí a mrskla ze dveří. Jenže ouha. Ony se ty dveře zavřely a já jí tím rozbila lebku. Nicméně konečně odešla. Zatímco jsem u mamky zamykala zahradu (ne, že by ve třetím patře nějakou měla), dostavila se sestra. Poznala jsem jí podle výstřihu. Neměla totiž hlavu.
"Kupovala jsem dědovi kolečko, co chtěl, a oni tam chtěli něco nechat na zástavu..." vysvětluje.
Pak jsem se vzbudila. Rozhodla jsem se dnes ignorovat panevropskou trasu a zvolit si vlastní. Překonat dvě údolí a napojit se na míň kopcovitou část cesty. První údolí bylo krásné... v druhém jsem trochu zabloudila. Ale snídající pán na verandě domu mi poradil cestu, kterou jsem se ještě pár kopcům vyhnula.
"Tady dva kilometry do kopce a jste na hřebenu, pak už jen po rovině nebo dolů," řekl. A tak to i bylo. Vystoupala jsem nad údolí a kolem mě lítali dva dravci tak velcí, že to vypadalo, že mají větší rozpětí křídel než já rukou. Na foťák samozřejmě nečekali. Od rána je sice děsná zima (oproti včerejšku klesla teplota o deset stupňů), ale neprší a vítr přefukuje mraky sem a tam po obloze. Vytváří to tak trochu dramatickou atmosféru. Av tuhle chvíli jsem vjela do vesnice Railhof nebo tak. Horní část tvořil statek s dvěma podvyživenýma špinavýma koňma a já přemýšlela, kde jsem ho už viděla. No jasně! Ve filmu Záměna. Tady bydlí ten člověk, co ukradl Angelině Jolie dítě. Tady unesené děti věznil a sekal jim sekerou ručičky, nožičky a hlavičky! A tady v těch lesích je pohřbíval. A ti dva dravci je tady vyhrabávaj a žerou! Slunce zakryl mrak, studený protivítr mi kolo prakticky zastavil. Mrznu. Tady nezastavím. Tady teda ne. To radši umrznu. Jedu pryč! Jenže ono to nešlo. Vítr byl tak silný, že i když to už vedlo z kopce, dohnal by mě i chodec. Chodec! Se sekerou... Jistě ví, že jsem to tady poznala...
Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže sám sebe vycukat. Zastavila jsem až po pěti kilometrech u autobusové zastávky a začala se oblékat. Když najednou někde blízko začal někdo přehrabovat v nějakém železném šrotu. Až se mi strachy zatajil dech. Zbytečně. Každej přece ví, že i průměrnej masovej vrah má sekeru připravenou za dveřmi a neloví jí bůh ví kde...
Ještě pět kilometrů a byla jsem opět na vyznačené cyklotrase, sice ne té panevropské, ale vedoucí údolím, podél řeky. Rovinka, lidi, civilizace. Zámecký hotel. Prožité utrpení si vyžádalo kapuccino, velký kopec vanilkové zmrzliny a domácí čokoládovou polevu. Jak ta byla dobrá... a že jí bylo!
pokračování z odpoledne:
Jenže těch oživlejch mrtvejch holek ještě nebylo dost. Protivítr byl opravdu silný, navíc přivál i pořádný déšť. Půl hodiny jsem čekala na kraji Forchtenbergu na zastávce, pak se vydala do města. Dobývala se do tří hospod, všechny zavřené. Až jsem přistála v podchodu pod radnicí. Tam stálo pár lidí, mezi nimi jedna stará paní.
"Budete tady čekat, až přestane pršet?" ptala se.
"Jo, budu." já na to
"Tak jděte dovnitř, promítá se tam film od místních dětí o Sophie Scholl."
"Kdo je Sophie Scholl?" ptám se.
"Děvče, vy nejste z Německa, že?"
"Ne, z Česka."
"To byla místní dívka, která byla součástí odboje a gestapo ji popravilo," řekla ta paní a prstem si přejela po krku.
Mimoděk jsem si vzpomněla na svou bezhlavou sestru ve snu. Absurdní. Gestapo přece střílelo...
Film byl úsměvný. Mrtvá Sophie obživla, vrátila se do dětských let a postupně se na místech, kde se narodila, chodila do školy, na procházky... potkávala s místní omladinou a povídala si s dětma o sobě.
Když film skončil, vysvytlo skunce a já konečně vyjela dál. Cestou si užívala místní krajinu. Koně, válející se v mokré trávě, vinice, a světe div se, i bezvětří.
Pak zase začalo pršet a já vlezla do první hospody - s internetem. Nedalo mi to, a přečetla jsem si životopis Sophie Scholl.
Pokud by vás zajímalo, jak jí v jejích dvaadvaceti letech popravili, bylo to gilotinou. Setli jí hlavu.
snidane
pocestny
dramaticke nebe :-)
tomu rikam regulovat reku
průměrná rychlost: 17,4
maximální rychlost: 49,1 km/hod
čas na cestě: 4:21počet pádů: 0
Tak jestli včerejšek nebyl pro slabé povahy, dnešek je horší. V noci se mi zdál sen. Někdo mi oznámil, že všichni v okolí do večera zemřeme. Tak jsem si vzala večerní šaty (ať jsem taky chvíli hezká) a šla k mamce do bytu. Zámek jsem otevírala hůlkama na sushi, jak je to přece normální. Za mnou šla ještě nějaká holka, kterou jsem nedokázala přesvědčit, ať jde jinam. Vyhodila jsem jí snad stokrát a ona se vrátila a cpala se do dveří, které nedržely. Když už byla v předsíni, popadla jsem jí a mrskla ze dveří. Jenže ouha. Ony se ty dveře zavřely a já jí tím rozbila lebku. Nicméně konečně odešla. Zatímco jsem u mamky zamykala zahradu (ne, že by ve třetím patře nějakou měla), dostavila se sestra. Poznala jsem jí podle výstřihu. Neměla totiž hlavu.
"Kupovala jsem dědovi kolečko, co chtěl, a oni tam chtěli něco nechat na zástavu..." vysvětluje.
Pak jsem se vzbudila. Rozhodla jsem se dnes ignorovat panevropskou trasu a zvolit si vlastní. Překonat dvě údolí a napojit se na míň kopcovitou část cesty. První údolí bylo krásné... v druhém jsem trochu zabloudila. Ale snídající pán na verandě domu mi poradil cestu, kterou jsem se ještě pár kopcům vyhnula.
"Tady dva kilometry do kopce a jste na hřebenu, pak už jen po rovině nebo dolů," řekl. A tak to i bylo. Vystoupala jsem nad údolí a kolem mě lítali dva dravci tak velcí, že to vypadalo, že mají větší rozpětí křídel než já rukou. Na foťák samozřejmě nečekali. Od rána je sice děsná zima (oproti včerejšku klesla teplota o deset stupňů), ale neprší a vítr přefukuje mraky sem a tam po obloze. Vytváří to tak trochu dramatickou atmosféru. Av tuhle chvíli jsem vjela do vesnice Railhof nebo tak. Horní část tvořil statek s dvěma podvyživenýma špinavýma koňma a já přemýšlela, kde jsem ho už viděla. No jasně! Ve filmu Záměna. Tady bydlí ten člověk, co ukradl Angelině Jolie dítě. Tady unesené děti věznil a sekal jim sekerou ručičky, nožičky a hlavičky! A tady v těch lesích je pohřbíval. A ti dva dravci je tady vyhrabávaj a žerou! Slunce zakryl mrak, studený protivítr mi kolo prakticky zastavil. Mrznu. Tady nezastavím. Tady teda ne. To radši umrznu. Jedu pryč! Jenže ono to nešlo. Vítr byl tak silný, že i když to už vedlo z kopce, dohnal by mě i chodec. Chodec! Se sekerou... Jistě ví, že jsem to tady poznala...
Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže sám sebe vycukat. Zastavila jsem až po pěti kilometrech u autobusové zastávky a začala se oblékat. Když najednou někde blízko začal někdo přehrabovat v nějakém železném šrotu. Až se mi strachy zatajil dech. Zbytečně. Každej přece ví, že i průměrnej masovej vrah má sekeru připravenou za dveřmi a neloví jí bůh ví kde...
Ještě pět kilometrů a byla jsem opět na vyznačené cyklotrase, sice ne té panevropské, ale vedoucí údolím, podél řeky. Rovinka, lidi, civilizace. Zámecký hotel. Prožité utrpení si vyžádalo kapuccino, velký kopec vanilkové zmrzliny a domácí čokoládovou polevu. Jak ta byla dobrá... a že jí bylo!
pokračování z odpoledne:
Jenže těch oživlejch mrtvejch holek ještě nebylo dost. Protivítr byl opravdu silný, navíc přivál i pořádný déšť. Půl hodiny jsem čekala na kraji Forchtenbergu na zastávce, pak se vydala do města. Dobývala se do tří hospod, všechny zavřené. Až jsem přistála v podchodu pod radnicí. Tam stálo pár lidí, mezi nimi jedna stará paní.
"Budete tady čekat, až přestane pršet?" ptala se.
"Jo, budu." já na to
"Tak jděte dovnitř, promítá se tam film od místních dětí o Sophie Scholl."
"Kdo je Sophie Scholl?" ptám se.
"Děvče, vy nejste z Německa, že?"
"Ne, z Česka."
"To byla místní dívka, která byla součástí odboje a gestapo ji popravilo," řekla ta paní a prstem si přejela po krku.
Mimoděk jsem si vzpomněla na svou bezhlavou sestru ve snu. Absurdní. Gestapo přece střílelo...
Film byl úsměvný. Mrtvá Sophie obživla, vrátila se do dětských let a postupně se na místech, kde se narodila, chodila do školy, na procházky... potkávala s místní omladinou a povídala si s dětma o sobě.
Když film skončil, vysvytlo skunce a já konečně vyjela dál. Cestou si užívala místní krajinu. Koně, válející se v mokré trávě, vinice, a světe div se, i bezvětří.
Pak zase začalo pršet a já vlezla do první hospody - s internetem. Nedalo mi to, a přečetla jsem si životopis Sophie Scholl.
Pokud by vás zajímalo, jak jí v jejích dvaadvaceti letech popravili, bylo to gilotinou. Setli jí hlavu.
snidane
Den sedmý aneb totální krize; 14. květen; Windelsbach - Billingsbach
řečí čísel
najeté kilometry: 58,14
průměrná rychlost: 17,5 km/hod
maximální rychlost: 48,2 km/hod
čas na cestě: 4:03
počet pádů: 0
počet nadávek: nespočítaně
Tenhle článek není vhodný pro slabší povahy. Na druhou stranu se může využívat jako kurz negativního myšlení.
Vše začalo ráno. Paní ve slow food hotelu obešla dva ze tří stolů a optala se, zda něco nepotřebují. Až na můj. Asi maj to logo freundlich k cyklistům, jen když maj cyklisťáci kravatu a přijedou mercedesem. Pravda, příliš jsem sem nezapadala a možná i příliš jedla... Tak nic, já jedu.
Po jednom kilometru cesty mi vlítla do oka muška. To fakt musím jet v brýlích?
Pak přišel jediný světlý okamžik dne. Rothenburg ob der Tauber. Překrásné město. Někdy se sem jistě vrátím. Ve snaze najít info pro turisty, jsem vylezla na radniční věž. Musela zaplatit dvě eura (až úplně nahoře), abych si připoměla, že nesnáším výšky a ztratila dost sil. V informacích jsem dostala mapu a vyrazila. A teď přijde onen slibovaný kurz.
Co to je? To je snad vítr! Tohle je zuřivý vítr. Je lepší protivítr, když jedu z kopce nebo radši jet do kopce? No jistě. Nejhorší je protivítr při šlapání do kopce. Děkuju za připomenutí. A kde se tu kur-a vzaly kopce? Možná je horší boční vítr. Boční vítr při cestě do kopce. Au! moje koleno! Do pr-le skončí ty kopce někdy? Kde je kur-a značka? Ty vo-e ta logo panevropský cyklotrasy vede třema směrama. Tak kam do prkýnka mám asi tak jet?
Ne, nejhorší je protivítr kdekoliv. Dám si přestávku, sním krásnou sněhovou kouli obalenou v čokoládě (schneeball) z Rothenburgu. Jak jim to ve výloze slušelo... Typická místní pochoutka. A měli s čokoládou, mandličkama, obalený v moučkovým cukru nebo ve skořicovým... hmmm... to bude dobrota... Co to kruci je? To je vodporný, tvrdý, hnusný. Co to plácám? Vodporný má přece alespoň nějakou chuť, tohle je umělá hmota. Jak můžou zkazit něco, obalenýho v čokoládě? Co to po mně leze? To je snad... klíště! Do pr-le po mě leze klíště! Bůhví, kolik jich tady všude je a čím jsou nakažený.
Musím čůrat. Kde je kapesník? Poslední padl na utírání vylitý hopsinkový šťávy. Počůrám se! Kde je kur-a ten kapesník? Tady ne, tady ne, tady ne. Tady je! V tom lese jsou určitě další klíšťata! Můžu tady zahodit sněhovou kouli do lesa?
Kam sakra jet? No dobře, z kopce, tím mě neuchlácholíte, mě je jasný, že to půjde zase do kopce... Tohle vo-e neni kopec, to je sjezdovka - černá! Tohle ani nevyjdu. Bolí mě nohy i jen z chození. Kopec, kopec, kopec. Jé támhle v dálce je hrad. Kopec, kopec, kopec. Jak to myslí, že je odtud Bartenstein půl kilometru? Tady nechci být! Do pr-le kdo dělal tu zas-nou cestu? Jak je možný, že z Rothenburgu vedou do Langerburgu tři cyklostezky a my jedeme tou nejdelší? Zajížďka dvacet kilometrů, jen proto, abych viděla zavřenej hrad ve vesnici, kde chcíp pes? Kde neotevřou ani hospodu? Kam je to samej kopec?
A nemůžete už prosím vypnout ten zas-nej smrad hnoje? Tři čtyři dny dobře, to je bavorská romantika, ale už to začíná být trochu otravný. Proč je taková tma? Aha, to ty sluneční brýle. Ba ne, i bez nich...
Jééé mrak, na ten snad i dosáhnu. To jsem si mohla myslet. Nenechaj mě na něj ani sáhnout. Ale ždímat ho na mě, to jo.
"Dobrý den, je tu někde Gasthaus? Penzion? Hotel? ... Hospoda?" Nic. Co je to zas dop-le za vesnici. Prší a oni nemaj ani hospodu? V další vesnici? U hřbitova doleva? Tam že je hospoda? No ty vo-e.
Prší! Nejhorší je boční vítr s deštěm. Podmete to to kolo, nebo se udržím na silnici? Udržím, dnes se nepadá.
Hele! Gasthaus! Maj otevřeno. Ubytování! Ano. Jednolůžák ano, se snídaní, ano. Internet? Ne. Zum Trinken? Pivo, prosím. Přináší lahvový. To jsem si mohla myslet. Schnitzel ano. Snídani? Na devátou, žádný spěch, dnes se vyspím.
Hosté ze svatby? Budou spát tady? Přijdou v noci? Mohou dělat nepořádek?
Nahlas: to nevadí, vždyť je to jednou za život
V duchu: vykopejte mi už prosím hrob.
Tohle je Rothenburg
Takhle se tu spí. Gasthof zur Krone patří ještě k těm lepším...
A to modrožlutý logo pod všemi směry je panevropská trasa praha - paříž
a tady nakonec přirozená momentka z přípravy na cestu, focená samospouští :-)
najeté kilometry: 58,14
průměrná rychlost: 17,5 km/hod
maximální rychlost: 48,2 km/hod
čas na cestě: 4:03
počet pádů: 0
počet nadávek: nespočítaně
Tenhle článek není vhodný pro slabší povahy. Na druhou stranu se může využívat jako kurz negativního myšlení.
Vše začalo ráno. Paní ve slow food hotelu obešla dva ze tří stolů a optala se, zda něco nepotřebují. Až na můj. Asi maj to logo freundlich k cyklistům, jen když maj cyklisťáci kravatu a přijedou mercedesem. Pravda, příliš jsem sem nezapadala a možná i příliš jedla... Tak nic, já jedu.
Po jednom kilometru cesty mi vlítla do oka muška. To fakt musím jet v brýlích?
Pak přišel jediný světlý okamžik dne. Rothenburg ob der Tauber. Překrásné město. Někdy se sem jistě vrátím. Ve snaze najít info pro turisty, jsem vylezla na radniční věž. Musela zaplatit dvě eura (až úplně nahoře), abych si připoměla, že nesnáším výšky a ztratila dost sil. V informacích jsem dostala mapu a vyrazila. A teď přijde onen slibovaný kurz.
Co to je? To je snad vítr! Tohle je zuřivý vítr. Je lepší protivítr, když jedu z kopce nebo radši jet do kopce? No jistě. Nejhorší je protivítr při šlapání do kopce. Děkuju za připomenutí. A kde se tu kur-a vzaly kopce? Možná je horší boční vítr. Boční vítr při cestě do kopce. Au! moje koleno! Do pr-le skončí ty kopce někdy? Kde je kur-a značka? Ty vo-e ta logo panevropský cyklotrasy vede třema směrama. Tak kam do prkýnka mám asi tak jet?
Ne, nejhorší je protivítr kdekoliv. Dám si přestávku, sním krásnou sněhovou kouli obalenou v čokoládě (schneeball) z Rothenburgu. Jak jim to ve výloze slušelo... Typická místní pochoutka. A měli s čokoládou, mandličkama, obalený v moučkovým cukru nebo ve skořicovým... hmmm... to bude dobrota... Co to kruci je? To je vodporný, tvrdý, hnusný. Co to plácám? Vodporný má přece alespoň nějakou chuť, tohle je umělá hmota. Jak můžou zkazit něco, obalenýho v čokoládě? Co to po mně leze? To je snad... klíště! Do pr-le po mě leze klíště! Bůhví, kolik jich tady všude je a čím jsou nakažený.
Musím čůrat. Kde je kapesník? Poslední padl na utírání vylitý hopsinkový šťávy. Počůrám se! Kde je kur-a ten kapesník? Tady ne, tady ne, tady ne. Tady je! V tom lese jsou určitě další klíšťata! Můžu tady zahodit sněhovou kouli do lesa?
Kam sakra jet? No dobře, z kopce, tím mě neuchlácholíte, mě je jasný, že to půjde zase do kopce... Tohle vo-e neni kopec, to je sjezdovka - černá! Tohle ani nevyjdu. Bolí mě nohy i jen z chození. Kopec, kopec, kopec. Jé támhle v dálce je hrad. Kopec, kopec, kopec. Jak to myslí, že je odtud Bartenstein půl kilometru? Tady nechci být! Do pr-le kdo dělal tu zas-nou cestu? Jak je možný, že z Rothenburgu vedou do Langerburgu tři cyklostezky a my jedeme tou nejdelší? Zajížďka dvacet kilometrů, jen proto, abych viděla zavřenej hrad ve vesnici, kde chcíp pes? Kde neotevřou ani hospodu? Kam je to samej kopec?
A nemůžete už prosím vypnout ten zas-nej smrad hnoje? Tři čtyři dny dobře, to je bavorská romantika, ale už to začíná být trochu otravný. Proč je taková tma? Aha, to ty sluneční brýle. Ba ne, i bez nich...
Jééé mrak, na ten snad i dosáhnu. To jsem si mohla myslet. Nenechaj mě na něj ani sáhnout. Ale ždímat ho na mě, to jo.
"Dobrý den, je tu někde Gasthaus? Penzion? Hotel? ... Hospoda?" Nic. Co je to zas dop-le za vesnici. Prší a oni nemaj ani hospodu? V další vesnici? U hřbitova doleva? Tam že je hospoda? No ty vo-e.
Prší! Nejhorší je boční vítr s deštěm. Podmete to to kolo, nebo se udržím na silnici? Udržím, dnes se nepadá.
Hele! Gasthaus! Maj otevřeno. Ubytování! Ano. Jednolůžák ano, se snídaní, ano. Internet? Ne. Zum Trinken? Pivo, prosím. Přináší lahvový. To jsem si mohla myslet. Schnitzel ano. Snídani? Na devátou, žádný spěch, dnes se vyspím.
Hosté ze svatby? Budou spát tady? Přijdou v noci? Mohou dělat nepořádek?
Nahlas: to nevadí, vždyť je to jednou za život
V duchu: vykopejte mi už prosím hrob.
Tohle je Rothenburg
Takhle se tu spí. Gasthof zur Krone patří ještě k těm lepším...
A to modrožlutý logo pod všemi směry je panevropská trasa praha - paříž
a tady nakonec přirozená momentka z přípravy na cestu, focená samospouští :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)