Proměna ve žrouta

Neskutečně žeru. Moje tělo odmítá pracovat, pokud nedostane sachr dort v kavárně v AMC (čtvrtek) nebo pikao a k tomu půl litru mlíka s grankem v poměru půl na půl (sachr došel - ten včerejší byl poslední). Obvyklou večeří je pak litr mlíka s grankem ještě doma. Ve stejném poměru. Samozřejmě. Výsledný nápoj se nepije. Jí se lžičkou. Je to lepší než čokoláda. Jen to granko poměrně rychle dochází.
Pro dokreslení beznadějnosti mého stavu - včera jsem obědvala v Hnusu (kolegové znají, ostatní nechť se v představách inspirují názvem naší kantýny). Polívku s játrovými knedlíčky a vepřové maso s těstovinama. A chutnalo mi to!
Kromě toho jsem zase začala spát. Ono nespat nebylo nic příjemnýho, ale když neudržíte oči déle než do 21:30, může to být problém. Minimálně ve dnech, kdy musíte ještě dvě hodiny sedět v práci.
Kolegyně exprofisportovkyně říká, že to přejde. Že to je momentální zvýšenou zátěží organismu. A že pak najednou budu silnější.
Jenže věřte novinářům. To můžu být nakonec taky jen všude usínající koule...
Ale nevzdávám to. Zítra zase vyrážím a pokořím na svém tachometru hranici 600 kilometrů. Což za měsíc není tak málo... Koneckonců jich do oněch šesti set zbývá už jen dvacet. Při tom můžu klidně i spát...

Nechci kolo!

Nechci kolo! Dnes jsem opravdu nechtěla jet. Bolí mě celý tělo. Chce se mi spát. Ráno pršelo! Moje nohy stávkují. Zadek au. Ale co mám dělat, když první věta z radiobudíku zní: Radlická stojí už od Nových Butovic. To je nějaký spiknutí vyšších sil!

Poslouchejte doktory

Když vám lékař řekne, že nemáte na prášky pít alkohol, někdy to prostě znamená, že nemáte pít alkohol. Znám člověka, který, když se na své prášky napil, nabyl dojmu, že je raketa. ("To vůbec není vtipný, když pořád letíte a nemůžete přistát!")
I já se napila. V sobotu večer. A pak mi bušilo srdce, tep bůhvíkde.
Nedělní cyklovýlet na Ameriku jsem pak v 01:15 s pomocí SMS odsunula o hodinu. V 06:20, ještě stále neschopná usnout, pak zcela zrušila.
Druhý den jsem se snažila dohnat nedohnatelný spánek a psychicky se připravovala na cestu domů z místa přenocování. Dvanáct kilometrů dlouhou cestu, tedy běžnou cestu z práce. Musela jsem si udělat přestávku (po šesti! kilometrech). Zdolání posledního kopce, který jsem opravdu, ale opravdu chtěla vyjít, jsem si dala jako otázku cti. Tachometr ukazoval deset, pak devět, osm, sedm. Proboha! Za chvíli to kolo začne couvat!
Nakonec jsem to vyjela, dojela domů, padla do vany a pak za vlast.
Tak nevím, jestli je lepší být raketa, co nemůže zastavit nebo idiot, co se nemůže rozjet.
Promarněné kilometry jsem doháněla v pondělí a přinutila tak tachometr alespoň se přehoupnout přes pět stovek.