S tímhle mi jděte do Paďous (díl II)

Před závodem jsem si říkala, že mám šanci to dojet. S trochou štěstí. Ne v limitu, ale den dva po něm. Když bude tvrdý povrch. Když počasí popřeje. Když terén nebude moc extrémní. Ale bylo to naopak.

Synonymem tohoto ročníku bylo bahno a rozmáčený louky. Kolo se bořilo po ráfky, postupně jsme se všichni v bahně koupali. Jakmile se kolo zabořilo příliš, a já se obřím skokem pokusila z bažiny přeskočit na kraj cesty, zmizela mi noha po kotníky v hnědé smradlavé břečce. Když pak třetí den přišel i nějaký ten sjezd na asfaltu, lítaly od nás kusy bahna po moravských vesnicích. Už bylo jasný, že nedojedu. I když... možná bych to stihla do pátku. Možná... jestli máme za sebou to největší bahno a pojede to jako dneska... Začala se mi vkrádat naděje.

V tu chvíli pípla SMS. "Predpoved intenzivni srazky, asi vecer. NERISKUJTE! nektere useky jsou extremni a stav se muze velmi RYCHLE horsit! Noc v tezkem terenu dnes nedoporucena." To byl Libča, třetí z organizátorů, který zůstal doma jako přítel na telefonu. O tři hodiny přichází další: "POZOR! zitra zasahnou trat velmi silne bourky a hrozi bleskove povodne. Situaci berte VELMI VAZNE! Silny vitr, sesuvy a padajici stromy, hrozi velka voda."

O chvíli později míjíme u Nových Hradů ceduli s varováním, že do lesů je vstup na vlastní nebezpečí. A další den projíždíme červené pásky při výstupu na Kraví a Kuní horu po turistických značkách. Další extrémní část, kde jeden kilometr zabere déle než půl hodiny. Loudání se stává i morální záležitostí. Má smysl pokračovat a riskovat, že se něco stane a my budeme zaměstnávat záchranáře a hasiče v době, kdy vrcholí povodně? Stejné úvahy zřejmě panují i ve Slaném, v organizátorském týmu. Další SMS od Libči už vyzývá, aby Loudalové vynechali checkpointy u vody. Bez nebo jen s minimální penalizací.

Borci vpředu pokračují, jak se později ukazuje, všichni tři vítězové si střihají nehorší úseky právě v noci. Já končím přesně v hodinu, kdy vyprší limit pro dojetí: úterý, dvě hodiny ráno. Na tachometru 472 kilometrů, k závodu ale patřilo jen 427, zbytek bylo bloudění. V limitu dorazilo do cíle 14 lidí, přede mnou jich odstoupilo 22. Většina však ujela delší trasu. Ta zbylá část to s jednou výjimkou doloudala až do konce.

Tenhle závod byl od začátku totálně absurdní. Jelo v něm 61 cvoků, z nichž někteří spali za těch pět dní celkem sedm hodin. Všichni si v některém ohledu sáhli na dno svých sil, někteří dokonce v mnoha ohledech. Ať to zní jakkoliv klišoidně, většina z nich překonala sama sebe. Jenže já si nemůžu pomoct, hrdina závodu pro mě nejsou kluci, co dojeli první. Já jsem romantická duše a vítězství pro mě neznamená hodně. Pro mě je hrdinou Michal, který dojel mezi posledníma. A to pro tři písmena, která psával organizátorům v každé SMS, kterou jsme se hlásili z trati a která se vzápětí objevovala na netu, aby rodina a kamarádi věděli, že žijeme. Ony tři písmena byla: GMT.

Jestli chcete vědět, co znamenají, kupte si 27. června magazín MF DNES.

 

 

 

S tímhle mi jděte do Paďous (díl první)

Seděla jsem na kole. Ne v sedle. Někde na rámu, patama zapřená o kluzkou mokrou skálu. Pode mnou byl už jen dvoumetrový sešup a povodňovými lijáky zásobovaná Jihlava. Kolo mělo tendenci ujíždět a nohy klouzat. Čekala jsem na pomoc, bez ní bych utopila sebe nebo kolo. A to by bylo druhý den závodu nemilé.
Loudání 2013 začalo ve středu ve 22.00 ve Veselí nad Moravou. Vyrazilo 61 (jak se ukázalo později) masochistických cyklistů. První pád byl můj. Přišel na hrubém štěrku po tříkilometrové cestě temnou nocí. Od té doby mě začalo zase bolet rameno a od té doby jsem si před snídaní brala brufen. Jeli jsme do tří do rána a pak zbaběle vzbudili majitele penzionu. Spali do sedmi.
Když jsme se druhý den bahnem probrodili k oněm skalám, na kterých přišel tuším můj druhý pád (ale kdo by to počítal), byla jsem přesvědčená, že jsme dorazili k úseku, o němž organizátoři v indiciích psali, že je "oficiálně nesjízdný, za mokra neschůdný". Nebylo to tak. Tomuto popisu odpovídaly celé následující dva dny.
Údolí Jihlavy a Rokytky. Deset metrů jízdy, deset metrů přenášení spadlých stromů nebo kamenů. Někdo říká vtip: "trénoval jsem s tím kolem snad všechno, jen ne vzpírání". Přehodit kolo přes strom, který je mi do pasu je nepřekonatelnou překážkou. Už kmeny po kolena jsou krizové. Kolo 12 kilo, nosič s batohem odhadem 3 kila, bahno kilo. Já 57 kil. Nutit někoho nést třetinu vlastní váhy déle než den by mělo být trestné. Kolo mě fackuje ze všech stran. Mnohem později počítám utržené modřiny. Je jich 74. Převážná barva nohou je modro-fialovo-žlutá.
Jak se setmí, slyším se, jak říkám absurdní věci: "Kopřivy! díky Bohu!" Přelézat kameny v noci dost dobře nejde, podmáčené louky s kopřivama do pasu jsou lepší variantou. Nebo taky: "Každej kopec je dobrej!" myšleno každej s kouskem asfaltu. V hlavě mám, že během trasy musíme nastoupat 14 tisíc výškových metrů a lezením po šutrech to jde pomalu...
Třetí den začíná obdobně. Tlačení po podmáčených polích, bahnem. A přichází krize. Ještě není ani devět ráno a já už dvakrát brečela. Jednou v kopci (možná to byla spíš lehce nakloněná rovina, ale jet se nedala) vyčerpáním a jednou po pádu. Jsem mrtvá. Na obou kolenech mám už bandáže, pod nima Voltaren, ale stejně to nedávám. Tlačím i tam, kde by se s trochou síly dalo jet. Jenže tu já nemám. Nezabírají ani Cimrmani v uších, kteří se včera tak osvědčili. V MP3 dochází baterie.
Pak se stalo něco, hodné zázraku. Vesnický obchod. Kupuju rybičky v konzervě. Rohlíky. Balíček oliv. Pikao. Banán. Připadám si jako těhotná, ale všechno to spráskám během čtvrt hodiny. Po dvaceti minutách jízdy ulehám na lavičku na kraji vesnice a okamžitě usínám. Po půl hodině mě budí parťák. Jestli už jedeme.
Jedeme. Od té chvíle opravdu jedeme. Tělo začíná zase poslouchat, nohy šlapou, kopce odsejpaj. Tohle byl zázrak.

O druhé půlce závodu zase příště.