Kolo je čertův přístroj

Lapač peněz. A to dost nemilosrdný.
Stačila mi jedna večerní cesta z práce a je mi jasný, že takhle to asi nepůjde. Voda v botech se mi přelévala s každým šlápnutím mezi prsty, déšť z helmy mi odkapával na nos. Mapa se stala nečitelným cárem už při druhém nahlédnutí.
Ještě na domovní chodbě jsem vyždímala rukavice (ano, omlouvám se, vím, že se to nedělá). Zašátrala po kbelíku a všechno jsem do něj naházela. Bosa jsem se pak odhodlala vkročit do bytu, zanechávajíc za sebou mokré loužičky po každém šlápnutí.
Jet si takhle hodinu... to jde, ale co když bude pršet dva dny?
Takže to dnes začalo. Koupila jsem návleky na boty. Hned je vyzkoušela. Ty se hodí. Nohy byly v suchu. Zbývá ještě vyřešit, aby byl v suchu zadek. Svůj močový měchýř mám ráda zhruba stejně jako nohy...
Koupila jsem taky pláště se vzorkem do terénu. Zatím nevyzkoušela. Už teď ale pochybuju, že to byla dobrá investice. Když se dnes setmělo tak, že světlo kymácející se na řídítkách nemělo šanci, projížděla jsem bahnem zcela neohroženě a na zemi neskončila ani jednou.
Třeba to chce jen jezdit v noci a mohla jsem ušetřit...
A do třetice... zjistila jsem, že existuje funkční hedvábný oblečení... i na kolo... že by se dalo vyměnit za ty gumy?
Ježíšku, vrať se!

PS: a pak ještě dokoupit takové drobnosti, jako duši, protože jsem dneska píchla. Na letošním 99,3 kilometru. Naštěstí sto metrů od domu.

Jak to tentokrát začalo

Začalo to novoroční vyjížďkou. "Snad víš, že mě nemáš brát do bahna, když mám vzorek na silnici. Když to neumim. Když vážím o padesát kilo míň než ty!" Domů jsme se vrátili jako dvě obří zabahněné koule. Od pasu dolu to bylo kolo, boty, kalhoty pod bahnem, v horní části těla se už dalo mluvit o tom, že bunda, helma, brýle a nos měly bahno na sobě.
Druhý den mi přišel mail od čtenáře, který se dokázal prokousat celým blogem popisujícím mou cestu do Paříže. Četla jsi? A tento odkaz:
http://czechmtb.webnode.cz/news/milan-silny-loudani-2011-aneb-expedice-javorina-nejvyssi-hora-bilych-karpat/
Přemýšlela jsem asi dvě sekundy. Pak jsem se přihlásila. Stal se ze mě Loudal.
Loudání je lehce sebevražedná akce, která začíná v místě, které do poslední chvíle neznáte. Začíná v deset večer. Putujete do cíle, který do okamžiku startu neznáte. Vzdálený je  600 - 1000 kilometrů. Jedete terénem, u nějž by normálního člověka nenapadlo na kolo ani pomyslet. Loni závod dokončila slabá polovina. 
"Je to masakr a kolo je tu často jen přítěží nahoru i dolů," zněla loni sms jednoho ze závodníků na trati. 
"Když 'ujedu' za pět hodin deset kilometrů, tak je tu něco divného," napsal další. 
Trasa měla loni 713 kilometrů a nejrychlejší ji zvládli za necelých pět dní.
To zvládnu, říkám si. Vždyť bahno jsem měla na nose hned první den v roce... Jsem vlastně už zkušenej biker! Bahno to bylo sice pražské, bylo většinou z rovinek, bylo z cesty dlouhé 36 kilometrů, po níž hned následovala koupel, jídlo a spánek... No a co!
I sami bývalí účastníci tvrdí, že na závod se připravit nedá, že je to v hlavě... jedině...prý...
Citace článku hlavního pořadatele Milana Silného:
 „Sednete si doma naboso v mokrejch ponožkách z mrazáku na rotoped. Místo sedla brusli, místo pedálů drátěné kartáče. Zavážete si oči a začnete vsedě tvrdě šlapat. Čas od času vás první asistent polije ledovou vodou z kýblu a druhý asistent bude permanentně šlehat gumovou hadicí přes holeně a předloktí, sem tam přes obličej. Po osmi hodinách jízdy sníte tři dny starý rohlík, na hodinu si lehnete na dlažbu před barákem a znovu půjdete na rotoped. Tenhle cyklus absolvujete 5x a jste na Loudání připraveni.“ „Já bych si k tomu vzal ještě dvacetikilový ranec na záda.“ „A k tomu tréninku ještě pustit horské sluníčko na max a nechat se píchat jehlou místo komárů.
Trochu mě to nahlodává. A zase začínám jezdit do práce na kole, teď však z jiné části Prahy. "Já se omlouvám, nemohla jsem najít cestu," říkám na poradě, která už 15 minut běží beze mě. Usedám na židli a doufám, že na ní neobtisknu bahno z kalhot.