Den pátý, 12. května, hirschau - Lauf; první déšť

Hirschau - Lauf an der Pegnitz
řečí čísel
najeté kilometry: 70,40
průměrná rychlost: 16,3 km/hod
maximální rychlost: 48,2 km/hod
čas na cestě:4:18
počet pádů: 0
počet zmoknutí: furtundfurt

Dneska to byl zase jeden odpočinkový. Podle předpovědi mělo ráno bejt hezky a pak buřiny. Tak jsem vyjela brzy ráno (rozuměj v devět). A zamířila do černočernejch mraků. Po hodině padla první kapka. Zrovna v okamžiku, kdy jsem míjela hotel. Tak jsem si dala kafe, oběd, dvě hoďky internetu a vyrazila dál.
Za dvě hodiny začalo opět pršet. Tentokrát to byla řádná bouřka, kterou jsem přečkala pod mostem. Pak nasadila pláštěnku a za mírného deštíku pokračovala. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo platit za hotel v Norimberku, ubytovala jsem se v Laufu, asi tak patnáct kilometrů od naciměsta. Co si myslíte, že se teď (když si v koupelně peru, válím se na posteli a kolo je zamčený v garáži)děje venku?  Je modro! Svítí sluníčko! Takhle má být zítra! grrrrr...

Mám ale jeden zážitek z hotelu, kde jsem obědvala. Přišli tam dva páni, oba tak nějak šedivě oblečení, v brejličkách, vážní. Dali si vodu a jídlo. A jeden říká druhému:
"Ta práce od Guttenberga, to byla čistá koláž."
Nevzteká se, nenadává, spíš, jakoby se omlouval.
"To bylo opravdu hrozný"
Druhý pokyvuje. Pak si všimli, že je poslouchám a ztišili hlas.
Moc jsem tu situaci nechápala. Tohle nebyli naštvaní voliči, i když to zcela jistě byli voliči či spolustraníci Guttenbergovy CSU. Oni nesoudili, bylo to jak vystřižené z nějakého tragického dramatu. Jako když učitel mluví s jiným o nadějném žákovi, kterého přistihl při podvádění.
Pak ti dva šediví brejličkáři nasedli do stříbrného mercedesu a odjeli.
Jak tak vyjíždím z toho města, vzdáleného ani ne sedmdesát kilometrů od Guttenbergovy univerzity, kde si tento nyní už exministr udělal titul za opsanou práci, vidím na ceduli název města: Sulzbach - Rosenberg, univerzitní město.
Tak tady si asi opravdu někdo početl.

A ještě jeden:

tohle je pomník cyklistovi v Hahnbachu. Měli tu tak děsnou dlažbu, že každej, kdo projížděl, to kolo nosil, aby místní tak trochu vyprovokoval. To se mu povedlo, obvykle dostal nakládačku. Nicméně událostně to bylo někdy do konce druhý světový... a dnes mají dlažbu krááásnou. Díky Bohu. Já to kolo ani neuzvednu, natož abych ho tahala přes celý městečko...


A nakonec jedna hádanka: kolik pstruhů vidíš?