Svůj boj začínám vzpourou proti všem zákonům.
Přírodním: jela jsem do práce na kole. Zmokla. A neviděla! Brýle nemají stěrače!
Fyzikálním: vjela jsem do tramvajové koleje při odbočování a myslela, že nespadnu. Spadla.
Silničním: válela jsem se na Andělu na křižovatce. Blokovala dopravu.
Pracovním: producírovala jsem se po budově AMC (která má poměrně diskutovaný a přísný dress code) v cyklošortkách a hledala plnou lékárničku.
A to vše ještě před desátou hodinou!
Když jsem se před rokem vrátila z cesty Praha - Paříž, odložila jsem kolo do obýváku. Letos jsem ho vytáhla. Na Nový rok. A protože jak na Nový rok... V červnu vyrážím na možná nejextremnější závod Česka. Z utajeného místa na stadion do Slaného, cca 600-1000 kilometrů. Převýšení dosáhlo loni více než 16 km. Jako vyjet dva Everesty. "Tohle není cesta do Paříže," napsal mi pořadatel. Téměř žádný asfalt, jede se ve dne v noci, nonstop. Ale také slíbil, že kdo přežije, zažije pocit letícího orla.