Dneska jsem načerpala dvě nová zjištění. Poměrně bolestná.
Obě se udála na cestě po Praze.
1. Poměrně lehce jsem našla cestu do Holešovic a utvrdila se v tom, že Anděl zůstává na žebříčku anticyklistických míst na předních příčkách. Poměrně zdatně jsem uhlídala kolo přivázané ke značce před kosmetickým salonem (ano, byl to velmi náročný den plný neodkladné práce).
Čerstvě bíle nalakované špičky mých nehtíků přežily pomoc paní manikérky, která mě nacpala do bundy a našla v batohu klíček. I otevírání zámku. I přejezd Milady Horákové (další finalista na cykloodpudivá místa Prahy). Bělohorskou už ne. Levý palec došel úhony. První dnešní bolestné zjištění je, že francouzská manikúra cestu do Francie překvapivě pranic neulehčuje.
2. Druhé zjištění se váže k tomu, co následovalo... Poměrně zdatně jsem spořádala osm kopečků rýže a kopec krevet. Rýži si přidala. Zajedla skoro celou čokoládou. S oříškama. Překonala asi desetikilometrovou vzdálenost do mého bytu a teď už musím jít... si najít něco k jídlu... opět se měním ve žrouta...
Statistika: 36 km - milion překonaných přechodů pro chodce - devět nehtů, které se po roce těší zákroku manikérky - jeden, který jim závidí.
Když jsem se před rokem vrátila z cesty Praha - Paříž, odložila jsem kolo do obýváku. Letos jsem ho vytáhla. Na Nový rok. A protože jak na Nový rok... V červnu vyrážím na možná nejextremnější závod Česka. Z utajeného místa na stadion do Slaného, cca 600-1000 kilometrů. Převýšení dosáhlo loni více než 16 km. Jako vyjet dva Everesty. "Tohle není cesta do Paříže," napsal mi pořadatel. Téměř žádný asfalt, jede se ve dne v noci, nonstop. Ale také slíbil, že kdo přežije, zažije pocit letícího orla.
Žádné komentáře:
Okomentovat