Někdy se to stane. Svítí slunce, stromy jsou zelenější než obvykle, všichni vyjdou ven, aby tu krásu viděli. Vy si v zahradní restauraci dáváte výbornej rumpsteak a pak jedete dál, mezi polema, pod stromama. Hodinu sedíte na lavičce v zámecké zahradě v Charlottenburgu a kocháte se řekou.
A vidíte jen...
Jak vám rudnou pod tím pitomým sluncem stehna a vy nemáte, jak jak schovat.
Jak na vás padaj z těch vodpornejch stromů hnusný hnusný hnusný housenky a lezou vám po kole. A určitě i pod helmou. Jak vám něco leze po noze. Pavouk, kterýho, když shodíte, tak se vyšplhá znova.
Jak ty hrozný lidi venčí hrozný psy a skotačí s hroznejma dětma, a všichni společně vám skáčou pod kolo.
Jak stehna pálí čím dál víc a ten steak těžkne v žaludku.
Jak vás pálí oči pod kontaktníma čočkama a vy víte, že domů je to pěknej kus. Jak se vám chce jen spát, protože jste v noci spali čtyři hodiny.
Pak prostě špatně našlápnete a jak se snažíte nespadnout z kola, rupne něco v rameni.
Někdy se to stane. A trvá to i druhý den. A pak i třetí. Rameno bolí a nálada trvá. A vy nevíte, jak se toho zbavit. A na kolo prostě už nechcete. Nechcete se hejbat. Nechcete na ulici. Nechcete nikoho vidět. Nechcete z postele.
Myslím, že tohle mysleli účastníci bývalých ročníků Loudání, když říkali, že dokončení je v hlavě. Očividně i start.
