Seděla jsem na kole. Ne v sedle. Někde na rámu, patama zapřená o kluzkou mokrou skálu. Pode mnou byl už jen dvoumetrový sešup a povodňovými lijáky zásobovaná Jihlava. Kolo mělo tendenci ujíždět a nohy klouzat. Čekala jsem na pomoc, bez ní bych utopila sebe nebo kolo. A to by bylo druhý den závodu nemilé.
Loudání 2013 začalo ve středu ve 22.00 ve Veselí nad Moravou. Vyrazilo 61 (jak se ukázalo později) masochistických cyklistů. První pád byl můj. Přišel na hrubém štěrku po tříkilometrové cestě temnou nocí. Od té doby mě začalo zase bolet rameno a od té doby jsem si před snídaní brala brufen. Jeli jsme do tří do rána a pak zbaběle vzbudili majitele penzionu. Spali do sedmi.
Když jsme se druhý den bahnem probrodili k oněm skalám, na kterých přišel tuším můj druhý pád (ale kdo by to počítal), byla jsem přesvědčená, že jsme dorazili k úseku, o němž organizátoři v indiciích psali, že je "oficiálně nesjízdný, za mokra neschůdný". Nebylo to tak. Tomuto popisu odpovídaly celé následující dva dny.
Údolí Jihlavy a Rokytky. Deset metrů jízdy, deset metrů přenášení spadlých stromů nebo kamenů. Někdo říká vtip: "trénoval jsem s tím kolem snad všechno, jen ne vzpírání". Přehodit kolo přes strom, který je mi do pasu je nepřekonatelnou překážkou. Už kmeny po kolena jsou krizové. Kolo 12 kilo, nosič s batohem odhadem 3 kila, bahno kilo. Já 57 kil. Nutit někoho nést třetinu vlastní váhy déle než den by mělo být trestné. Kolo mě fackuje ze všech stran. Mnohem později počítám utržené modřiny. Je jich 74. Převážná barva nohou je modro-fialovo-žlutá.
Jak se setmí, slyším se, jak říkám absurdní věci: "Kopřivy! díky Bohu!" Přelézat kameny v noci dost dobře nejde, podmáčené louky s kopřivama do pasu jsou lepší variantou. Nebo taky: "Každej kopec je dobrej!" myšleno každej s kouskem asfaltu. V hlavě mám, že během trasy musíme nastoupat 14 tisíc výškových metrů a lezením po šutrech to jde pomalu...
Třetí den začíná obdobně. Tlačení po podmáčených polích, bahnem. A přichází krize. Ještě není ani devět ráno a já už dvakrát brečela. Jednou v kopci (možná to byla spíš lehce nakloněná rovina, ale jet se nedala) vyčerpáním a jednou po pádu. Jsem mrtvá. Na obou kolenech mám už bandáže, pod nima Voltaren, ale stejně to nedávám. Tlačím i tam, kde by se s trochou síly dalo jet. Jenže tu já nemám. Nezabírají ani Cimrmani v uších, kteří se včera tak osvědčili. V MP3 dochází baterie.
Pak se stalo něco, hodné zázraku. Vesnický obchod. Kupuju rybičky v konzervě. Rohlíky. Balíček oliv. Pikao. Banán. Připadám si jako těhotná, ale všechno to spráskám během čtvrt hodiny. Po dvaceti minutách jízdy ulehám na lavičku na kraji vesnice a okamžitě usínám. Po půl hodině mě budí parťák. Jestli už jedeme.
Jedeme. Od té chvíle opravdu jedeme. Tělo začíná zase poslouchat, nohy šlapou, kopce odsejpaj. Tohle byl zázrak.
O druhé půlce závodu zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat