Moje stěhování dosáhlo skluzu v okamžiku, kdy se v zámku nového bytu zasekl klíč. Trvalo ČTYŘI hodiny, než člověk z firmy, která do nového domu dávala vložku na klíč problém vyřešil. Nicméně za to chtěl tři a půl tisíce.
Ano, celý byt je v záruce. Jenže vložka zámku byla v pořádku. Může za to firma, která vložku montovala.
To jste ale byli vy, ne?
Ne, my jen dodávali vložku. A tady je chyba v zámku.
Ale zámek jste přece dodávali...
Ne, vždyť to říkám. Jen vložku. Zámek dodávala jiná firma a jiná dveře. A kdo to montoval dohromady, to nevím. Ale ten udělal chybu. Takže zaplaťte.
Ale vždyť je to v záruce…
To jste ale měla volat jiné firmě. U nás chyba nebyla.
Tak proč jste to opravoval?
Protože než to rozeberete, tak není jasné, v čem ta chyba byla.
A v čem teda byla?
To jste viděla. Ve dveřích jsou třísky.
Starý byt jsem nestihla předat včas. Nestihla jsem ho nejen uklidit, ale ani vystěhovat. Noví nájemníci tak sledovali, jak vynáším obsah skříně a obdivovali moje svršky. Po dvanáctihodinové práci jsem se zašla rozloučit s oblíbenou pizzerií, vzala si jídlo s sebou. V novém bytě si napustila vanu plnou pěny, pojídala v ní vykostěné stehýnko s rajčaty a olivami a česnekovým pizza chlebem. Poslouchala romantické pění Vondy Shepard.
Něco mi tu chybí…
Víno! Víno jsem našla. Po chvíli hledání i krabici, do které jsem hodila vývrtku. Skleničku vyndala z kabelky (tu jsem zapomněla ve starém bytě a noví nájemníci si toho všimli). Pak hledala víno, které jsem v tom bordelu někde odložila.
To je pohoda. Něco mi tu ale stejně chybí…
A pak mi to došlo. Moje kolo, které jsem s obavami o jeho bezpečnost strčila do hromadné kočárkárny, aby nepřekáželo při stěhování, je stále ještě v kočárkárně domu, od kterého už nemám klíče.
