Ke svému předsevzetí ujet do začátku cesty do Paříže tisíc kilometrů jsem dnes přidala ještě jedno.
Zní: absolvovat oněch tisíc kilometrů bez nehody
Dnešek ukázal, že tohle bude mnohem těžší. Vyměnila jsem terén v Krušných horách za asfalt v Poděbradech a pravda, spadla jen jednou.
Ale stálo to za to. Byl to rovný úsek (jak jinak v Polabí). Silnice. Asfalt bez chybičky. Přes silnici retardér. Dnes už tak třetí. Před ním jsem zpomalila... trochu moc rychle... hodně rychle... musím se pořádně držet... přední kolo najíždí na retardér... já vinou brždění už stojím v sedle... dobře se držet, ať mě to nevyhodí... tisknu řídítka... pevně jak jen můžu...spolu s brzdou.
Výsledek: letím přes řídítka, zadek kola se mnou... kolo přichází o zvonek... rozbíjí se přehazování řazení... tachometr letí do dáli... odírá se sedačka... já se pouštím řídítek a dopadám na zem... bokem helmy... bokem batohu... bokem svým
Opět se projevuje nejslabší materiál. Helma vydržela, batoh vydržel, tři vrstvy oblečení bez zátrhu. Kůže pryč a maso kouká.
Navštívila jsem tedy lékárnickou pohotovost, kde mě pán ošetřil a sedla na kolo - k autu zbývalo ještě třicet kilometrů a jedna srážka. Ta srážka byla s náctiletou osobou ženského pohlaví, které jsem jako jediné dnes (a to jsme míjeli asi milion cyklistů) nemohla dát přednost. A ona nechtěla. Srazily jsme se řídítky a mezi nimi uvízl můj malíček. Přišel o část kůže, rukavice samozřejmě neutrpěla.
Večer už jen pro jistotu pohotovost chirurgická. Pan doktor mi odstřihal přečnívající kůži a řekl, ať si zajdu k lékaři v pondělí na převaz. "Anebo víte co..." řekl a věnoval mi jodem napuštěný papírek jako desinfekci pro převaz. K doktorovi nemusím, pokud se můj nový modrofialový flek nebude zvětšovat.
Pak mě ještě dohonil na chodbě a vyměnil zprávy. Oproti té staré přibylo jen: "Břicho měkké, nebolestivé, bez známek peritoneálního (v podbřišku) dráždění." Jak to jen tak najednou poznal, když já jsem už v ordinaci ani nebyla? Na břicho mi přece nesahal nikdo nikdy přinejmenším v pětikilometrovém okruhu kolem Motola...
Když jsem se před rokem vrátila z cesty Praha - Paříž, odložila jsem kolo do obýváku. Letos jsem ho vytáhla. Na Nový rok. A protože jak na Nový rok... V červnu vyrážím na možná nejextremnější závod Česka. Z utajeného místa na stadion do Slaného, cca 600-1000 kilometrů. Převýšení dosáhlo loni více než 16 km. Jako vyjet dva Everesty. "Tohle není cesta do Paříže," napsal mi pořadatel. Téměř žádný asfalt, jede se ve dne v noci, nonstop. Ale také slíbil, že kdo přežije, zažije pocit letícího orla.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Já myslim, drahá, že byses na to měla... no... Ty víš co :) Zdar! A.
OdpovědětVymazatSouhlas. Č.
OdpovědětVymazatTy vole, Batmanova sestro, začni radši lítat na rogallu to pro tebe bude bezpečnější. A to tě chtěl švagr pozvat v pondělí nebo úterý na pár pádu z kola na Mostecku. Žiješ? Chodíš? Dejcháš?
OdpovědětVymazatdneska ani ne, Batmane. Včera jsem ještě zvracela, ujela tady v Praze 23 km hledáním Řep a dneska jsem úplně grogy. Všechno mě bolí, spát nemůžu, včera mi zabili ve filmu Leonarda... Nic se nedaří :-)
OdpovědětVymazatAle jak švagr? Vždyť batman má nový kolo!
Už loni bych vsadil boty, že do té Paříže na kole letos nedojedeš. Teď už to začíná mít jasněší obzory...
OdpovědětVymazatBatman sice kolo má, ale na poště mu udělali z největšího přehazovacího kola (nebo jak se tomu tentotnocu říká) takovou úhlednou osmičku. Takže na kolo hlavně intenzivně kouká :-) Ale až ho dá opravit, tak si na něj možná i sedne.
OdpovědětVymazatto activator: jako že si teď myslíš už na tuty že nepojedu? Nebo že začínáš věřit, že pojedu? :-)
OdpovědětVymazatMyslím tím to, že pravděpodobnost toho, že nedojedeš se zvýšila.
OdpovědětVymazat