Zní: absolvovat oněch tisíc kilometrů bez nehody
Dnešek ukázal, že tohle bude mnohem těžší. Vyměnila jsem terén v Krušných horách za asfalt v Poděbradech a pravda, spadla jen jednou.
Ale stálo to za to. Byl to rovný úsek (jak jinak v Polabí). Silnice. Asfalt bez chybičky. Přes silnici retardér. Dnes už tak třetí. Před ním jsem zpomalila... trochu moc rychle... hodně rychle... musím se pořádně držet... přední kolo najíždí na retardér... já vinou brždění už stojím v sedle... dobře se držet, ať mě to nevyhodí... tisknu řídítka... pevně jak jen můžu...spolu s brzdou.
Výsledek: letím přes řídítka, zadek kola se mnou... kolo přichází o zvonek... rozbíjí se přehazování řazení... tachometr letí do dáli... odírá se sedačka... já se pouštím řídítek a dopadám na zem... bokem helmy... bokem batohu... bokem svým
Opět se projevuje nejslabší materiál. Helma vydržela, batoh vydržel, tři vrstvy oblečení bez zátrhu. Kůže pryč a maso kouká.
Navštívila jsem tedy lékárnickou pohotovost, kde mě pán ošetřil a sedla na kolo - k autu zbývalo ještě třicet kilometrů a jedna srážka. Ta srážka byla s náctiletou osobou ženského pohlaví, které jsem jako jediné dnes (a to jsme míjeli asi milion cyklistů) nemohla dát přednost. A ona nechtěla. Srazily jsme se řídítky a mezi nimi uvízl můj malíček. Přišel o část kůže, rukavice samozřejmě neutrpěla.
Večer už jen pro jistotu pohotovost chirurgická. Pan doktor mi odstřihal přečnívající kůži a řekl, ať si zajdu k lékaři v pondělí na převaz. "Anebo víte co..." řekl a věnoval mi jodem napuštěný papírek jako desinfekci pro převaz. K doktorovi nemusím, pokud se můj nový modrofialový flek nebude zvětšovat.
Pak mě ještě dohonil na chodbě a vyměnil zprávy. Oproti té staré přibylo jen: "Břicho měkké, nebolestivé, bez známek peritoneálního (v podbřišku) dráždění." Jak to jen tak najednou poznal, když já jsem už v ordinaci ani nebyla? Na břicho mi přece nesahal nikdo nikdy přinejmenším v pětikilometrovém okruhu kolem Motola...
