V neděli jsem vyjela na kolo. Vyměnila za den dva sparing partnery. Vyjela na Ameriku a do Černošic. K domu jsem se vrátila, když mi na tachometru svítilo 97,6 kilometrů. Už byla tma. Pro 3,4 kilometrů jsem se snížila k objíždění central parku a sídliště. Konečně 100! kilometrů za den. Mých prvních v životě. Nutno říct, že jsem je ujela dřív a s menší námahou než posledních 73 km na starém kole.
Domů jsem došla v pořádku.
V zápětí mi došlo granko.
A pak mi došlo, že jsem si z práce vzala materiály pro páteční cestu do Německa a ne pro tu pondělní.
V pondělí jsem vstala v šest!. Odjela do Německa, doma zapomněla oba mobily. Cestou jsem se snažila moc neřadit, protože to vyžaduje spolupráci nohou. A stehna mě fakt bolely.
Na nejbližší pumpě jsem si koupila největší pikao na světě a spořádala ho ještě před hranicema.
hhmmmmm...
Když jsem se před rokem vrátila z cesty Praha - Paříž, odložila jsem kolo do obýváku. Letos jsem ho vytáhla. Na Nový rok. A protože jak na Nový rok... V červnu vyrážím na možná nejextremnější závod Česka. Z utajeného místa na stadion do Slaného, cca 600-1000 kilometrů. Převýšení dosáhlo loni více než 16 km. Jako vyjet dva Everesty. "Tohle není cesta do Paříže," napsal mi pořadatel. Téměř žádný asfalt, jede se ve dne v noci, nonstop. Ale také slíbil, že kdo přežije, zažije pocit letícího orla.