Tachometr ukázal za poslední měsíc 400 kilometrů. To je víc, než jsem kdy dřív najela! Takže sbohem roztřesená postavičko na kole kymácejícím se po silnici, vítej neroztřesená postavičko na kole nekymácejícím se po silnici. Získala jsem větší jistotu, užívám si hrboly a když jsem včera večer překročila na rovince u Smíchovského nádraží 30 km v hodině, staly se dvě věci:
1. zapomněla jsem na unavené svaly a dostala se domů v rekordním čase. 43:16. Na dvanáct kilometrů nic moc, ale podotýkám, že skoro celá cesta je do kopce. V opačném směru to jezdím cca za půl hoďky.
2. vjela jsem do výmolu a uvědomila si, že se kolo chová v takové rychlosti poněkud labilně. A rozhodla jsem se, že si budu brát (alspoň občas) helmu i na cestu do práce. Lepší splácnuté vlasy než splácnutá hlava.
Doma se pak staly také dvě věci. Uvědomila jsem si:
1. že všechny moje dosavadní pokořené rekordy proběhly po soumraku, ne-li úplně v noci
2. že dosavadní trénink kolo 12 km - plavání 600 m - kolo 12 km mi kromě bolesti nohou a několikanásobného zmoknutí nic moc nepřinesl
a vydedukovala, že si zasloužím den cyklistického volna a že musím co nejdřív zlomit noční rekordy a vytvořit si denní. A to rychle, nebo by to mohlo být bráno jako výzva k zadržování mě na pracovišti do nočních hodin! :-)
