Jeden feministický

Za letošních 630 kilometrů (já vím, furt zaostávám za plánem) jsem potkala dvě, maximálně tři cyklistky ženy. Takové, které měly tempo, na sobě neměly bavlněné tričko a v očích výraz štvané zvěře. Takové, které by dokázaly třeba i kolo opravit. (I když po neděli vím, že zdání klame a obleček nýtovačku nenahradí)
Pravda, minula jsem nespočet žen bez tempa a s uštvaným výrazem ve tváři. Pachtily se za svým mužským protějškem a často i dítětem. A v hlavě jim kolovala jediná myšlenka: "co já tady dělám."
Došla jsem k závěru, že ženy - cyklistky jsou takřka vyhynulý druh, absolutně odkázané na muže - cyklisty.

To je jedna zkušenost. Druhá je s prodejem kola. Prodávám staré kolo. Na inzerát se mi ozvaly už dvě ženy.
ona zvědavě: "A je to kolo pánský nebo dámský?"
já omluvně: "Ono je vlastně pánský, ale jezdila jsem na něm já..."
ona nadšeně: "To je dobře, to je pro manžela (přítele)"
já vduchu: "Že by dárek?"
Nebyl to dárek. S manželem jsem pak mluvila až v okamžiku, kdy byl na cestě ke mě pro kolo a nemohl najít cestu z prahy 4 na prahu 5.
Došla jsem k závěru, že soběstační muži jsou takřka vyhynulý druh, absolutně odkázaný na soběstačné ženy.

Existují samozřejmě výjimky. Minimálně v první skupině...
(s nýtovačkou už umím a brzy budu i její vlastník).