S tímhle mi jděte do Paďous (díl II)

Před závodem jsem si říkala, že mám šanci to dojet. S trochou štěstí. Ne v limitu, ale den dva po něm. Když bude tvrdý povrch. Když počasí popřeje. Když terén nebude moc extrémní. Ale bylo to naopak.

Synonymem tohoto ročníku bylo bahno a rozmáčený louky. Kolo se bořilo po ráfky, postupně jsme se všichni v bahně koupali. Jakmile se kolo zabořilo příliš, a já se obřím skokem pokusila z bažiny přeskočit na kraj cesty, zmizela mi noha po kotníky v hnědé smradlavé břečce. Když pak třetí den přišel i nějaký ten sjezd na asfaltu, lítaly od nás kusy bahna po moravských vesnicích. Už bylo jasný, že nedojedu. I když... možná bych to stihla do pátku. Možná... jestli máme za sebou to největší bahno a pojede to jako dneska... Začala se mi vkrádat naděje.

V tu chvíli pípla SMS. "Predpoved intenzivni srazky, asi vecer. NERISKUJTE! nektere useky jsou extremni a stav se muze velmi RYCHLE horsit! Noc v tezkem terenu dnes nedoporucena." To byl Libča, třetí z organizátorů, který zůstal doma jako přítel na telefonu. O tři hodiny přichází další: "POZOR! zitra zasahnou trat velmi silne bourky a hrozi bleskove povodne. Situaci berte VELMI VAZNE! Silny vitr, sesuvy a padajici stromy, hrozi velka voda."

O chvíli později míjíme u Nových Hradů ceduli s varováním, že do lesů je vstup na vlastní nebezpečí. A další den projíždíme červené pásky při výstupu na Kraví a Kuní horu po turistických značkách. Další extrémní část, kde jeden kilometr zabere déle než půl hodiny. Loudání se stává i morální záležitostí. Má smysl pokračovat a riskovat, že se něco stane a my budeme zaměstnávat záchranáře a hasiče v době, kdy vrcholí povodně? Stejné úvahy zřejmě panují i ve Slaném, v organizátorském týmu. Další SMS od Libči už vyzývá, aby Loudalové vynechali checkpointy u vody. Bez nebo jen s minimální penalizací.

Borci vpředu pokračují, jak se později ukazuje, všichni tři vítězové si střihají nehorší úseky právě v noci. Já končím přesně v hodinu, kdy vyprší limit pro dojetí: úterý, dvě hodiny ráno. Na tachometru 472 kilometrů, k závodu ale patřilo jen 427, zbytek bylo bloudění. V limitu dorazilo do cíle 14 lidí, přede mnou jich odstoupilo 22. Většina však ujela delší trasu. Ta zbylá část to s jednou výjimkou doloudala až do konce.

Tenhle závod byl od začátku totálně absurdní. Jelo v něm 61 cvoků, z nichž někteří spali za těch pět dní celkem sedm hodin. Všichni si v některém ohledu sáhli na dno svých sil, někteří dokonce v mnoha ohledech. Ať to zní jakkoliv klišoidně, většina z nich překonala sama sebe. Jenže já si nemůžu pomoct, hrdina závodu pro mě nejsou kluci, co dojeli první. Já jsem romantická duše a vítězství pro mě neznamená hodně. Pro mě je hrdinou Michal, který dojel mezi posledníma. A to pro tři písmena, která psával organizátorům v každé SMS, kterou jsme se hlásili z trati a která se vzápětí objevovala na netu, aby rodina a kamarádi věděli, že žijeme. Ony tři písmena byla: GMT.

Jestli chcete vědět, co znamenají, kupte si 27. června magazín MF DNES.

 

 

 

S tímhle mi jděte do Paďous (díl první)

Seděla jsem na kole. Ne v sedle. Někde na rámu, patama zapřená o kluzkou mokrou skálu. Pode mnou byl už jen dvoumetrový sešup a povodňovými lijáky zásobovaná Jihlava. Kolo mělo tendenci ujíždět a nohy klouzat. Čekala jsem na pomoc, bez ní bych utopila sebe nebo kolo. A to by bylo druhý den závodu nemilé.
Loudání 2013 začalo ve středu ve 22.00 ve Veselí nad Moravou. Vyrazilo 61 (jak se ukázalo později) masochistických cyklistů. První pád byl můj. Přišel na hrubém štěrku po tříkilometrové cestě temnou nocí. Od té doby mě začalo zase bolet rameno a od té doby jsem si před snídaní brala brufen. Jeli jsme do tří do rána a pak zbaběle vzbudili majitele penzionu. Spali do sedmi.
Když jsme se druhý den bahnem probrodili k oněm skalám, na kterých přišel tuším můj druhý pád (ale kdo by to počítal), byla jsem přesvědčená, že jsme dorazili k úseku, o němž organizátoři v indiciích psali, že je "oficiálně nesjízdný, za mokra neschůdný". Nebylo to tak. Tomuto popisu odpovídaly celé následující dva dny.
Údolí Jihlavy a Rokytky. Deset metrů jízdy, deset metrů přenášení spadlých stromů nebo kamenů. Někdo říká vtip: "trénoval jsem s tím kolem snad všechno, jen ne vzpírání". Přehodit kolo přes strom, který je mi do pasu je nepřekonatelnou překážkou. Už kmeny po kolena jsou krizové. Kolo 12 kilo, nosič s batohem odhadem 3 kila, bahno kilo. Já 57 kil. Nutit někoho nést třetinu vlastní váhy déle než den by mělo být trestné. Kolo mě fackuje ze všech stran. Mnohem později počítám utržené modřiny. Je jich 74. Převážná barva nohou je modro-fialovo-žlutá.
Jak se setmí, slyším se, jak říkám absurdní věci: "Kopřivy! díky Bohu!" Přelézat kameny v noci dost dobře nejde, podmáčené louky s kopřivama do pasu jsou lepší variantou. Nebo taky: "Každej kopec je dobrej!" myšleno každej s kouskem asfaltu. V hlavě mám, že během trasy musíme nastoupat 14 tisíc výškových metrů a lezením po šutrech to jde pomalu...
Třetí den začíná obdobně. Tlačení po podmáčených polích, bahnem. A přichází krize. Ještě není ani devět ráno a já už dvakrát brečela. Jednou v kopci (možná to byla spíš lehce nakloněná rovina, ale jet se nedala) vyčerpáním a jednou po pádu. Jsem mrtvá. Na obou kolenech mám už bandáže, pod nima Voltaren, ale stejně to nedávám. Tlačím i tam, kde by se s trochou síly dalo jet. Jenže tu já nemám. Nezabírají ani Cimrmani v uších, kteří se včera tak osvědčili. V MP3 dochází baterie.
Pak se stalo něco, hodné zázraku. Vesnický obchod. Kupuju rybičky v konzervě. Rohlíky. Balíček oliv. Pikao. Banán. Připadám si jako těhotná, ale všechno to spráskám během čtvrt hodiny. Po dvaceti minutách jízdy ulehám na lavičku na kraji vesnice a okamžitě usínám. Po půl hodině mě budí parťák. Jestli už jedeme.
Jedeme. Od té chvíle opravdu jedeme. Tělo začíná zase poslouchat, nohy šlapou, kopce odsejpaj. Tohle byl zázrak.

O druhé půlce závodu zase příště.

Na vlastní kliknutí

Tak došlo na nejhorší, zítra v noci to začíná. Kdo chcete sledovat to utrpení na vlastní kliknutí, tak to bude tady:

https://docs.google.com/spreadsheet/ccc?key=0AszgD0xXmnDzdGVkNU1vMXlZV01QaXBTQV9JZjA4SEE#gid=0

 

https://docs.google.com/spreadsheet/lv?key=0AszgD0xXmnDzdFBBWVZGRkRoNjdoT0lRMWlGSDlHRHc&usp=sharing

 

Vyloučení ze společnosti

Loudání nastane už za týden. Děsí mě to. Ne proto, že si na něm zničím tělo i duši. Ale proto, že přijdu o nejlepší výmluvu na světě a moje vyloučení ze společnosti se tím přiblíží mílovými kroky. Já totiž neustále porušuju jedno tabu: jím.

Začalo to už o víkendu. Můj přítel se podivil, že když jde obvykle s nějakou ženou jíst, něco na něj zbyde. Se mnou může maximálně sledovat můj prázdný talíř a moje oči, které čekají, jestli nezbyde něco dobrého po něm.
"Jsem v tréninku, nediv se..." odtušila jsem.

Pokračovalo to v pondělí večer v prádelně. Při čekání na konec pracího programu jsem si dala thajskou polívku, při čekání na konec sušicího programu pak jablečný koláč.
"Vy jste to už snědla? To byla teda rychlost," zvolal majitel prádelny na celou místnost. 
já: grrrrrrrrrr, kdybyste radši dával větší porce (to byl vnitřní hlas, jinak jsem to nekomentovala)
Odebrala jsem se na spinning a po dvou hodinách točení nohama jsem si v jedenáct v noci koupila ještě poslední volezlou bagetu u stánku.

A pak také včera: Jdeme s kolegyněmi z oběda (trocha rejže s kuřetem po čínsku).
já: "Nekoupíme si ještě zákusek?"
Bigna: "Ty chceš zákusek? Už zase?"
Petra: "Nesměj se jí, vždyť je v tréninku..."

A nakonec ještě večer. Při čekání na hodinu němčiny (byla poslední, tak jsme si ji dali v kavárně) do sebe cpu kozí sýr s medem rychlostí, která zarazila i mě samotnou...

Respektive už i mě napadlo, že se to možná nehodí... že ženy přece jedí večer jen saláty. Malé porce malou vidličkou. Malou rychlostí.
Jenže já musím, vždyť tolik sportuju...
Nutkání říct to nahlas a omluvit se celé kavárně jsem potlačila.

Loudání se stalo univerzální výmluvou pro žravost. Pro to, že chodím po světě a jím. Veřejně. Jedno období mi byla přidělena do rodiny příbuzná, která mi na jedné rodinné oslavě zcela vážně sdělila, že bych měla navštívit lékaře, protože skutečnost, že jím a netloustnu je jistě příznak nějaké nemoci. Už jí nevlastním, byla mi odebrána. Mnohem radši jsem mívala paní kuchařku ve školní jídelně, která mi neváhala přidat i dvacátý knedlík k rajský. A to jsem ani netrénovala.

Tohle snad ani nečtěte

Někdy se to stane. Svítí slunce, stromy jsou zelenější než obvykle, všichni vyjdou ven, aby tu krásu viděli. Vy si v zahradní restauraci dáváte výbornej rumpsteak a pak jedete dál, mezi polema, pod stromama. Hodinu sedíte na lavičce v zámecké zahradě v Charlottenburgu a kocháte se řekou.

A vidíte jen...
Jak vám rudnou pod tím pitomým sluncem stehna a vy nemáte, jak jak schovat.
Jak na vás padaj z těch vodpornejch stromů hnusný hnusný hnusný housenky a lezou vám po kole. A určitě i pod helmou. Jak vám něco leze po noze. Pavouk, kterýho, když shodíte, tak se vyšplhá znova.
Jak ty hrozný lidi venčí hrozný psy a skotačí s hroznejma dětma, a všichni společně vám skáčou pod kolo.
Jak stehna pálí čím dál víc a ten steak těžkne v žaludku.
Jak vás pálí oči pod kontaktníma čočkama a vy víte, že domů je to pěknej kus. Jak se vám chce jen spát, protože jste v noci spali čtyři hodiny.
Pak prostě špatně našlápnete a jak se snažíte nespadnout z kola, rupne něco v rameni.
Někdy se to stane. A trvá to i druhý den. A pak i třetí. Rameno bolí a nálada trvá. A vy nevíte, jak se toho zbavit. A na kolo prostě už nechcete. Nechcete se hejbat. Nechcete na ulici. Nechcete nikoho vidět. Nechcete z postele.
 
Myslím, že tohle mysleli účastníci bývalých ročníků Loudání, když říkali, že dokončení je v hlavě. Očividně i start.

Jak Berlín kapituloval před Prahou

Tenhle závod byl vlastně míněný trochu jinak. Přinejmenším jeho příprava. Po zkušenosti s úchylem u Paříže jsem se rozhodla, že nemusím nutně všechno podnikat sama. Jdeme do toho ve dvou. Tak byl myšlen i trénink. Jenomže pak do toho vstoupila tříměsíční stáž v Berlíně, která končí 31. května, pět dní před začátkem závodu. Takže opět nepárová disciplína.
I když do určité míry...
Když totiž Praha zahlásí, že ujela 65 kilometrů, protáhne si Berlín odpolední projížďku bez vody i mapy na 72 km.
Když Praha zahlásí ujetí večerní trasy o délce 75km, Berlín najede 85.
8. května zahlásila praha 154 km. Sto padesát cooooo?
Němci mají svátek 9. května. Letos na tento den připadl svátek Nanebevstoupení Páně. V tento den se odeberou mladí muži s batohama narvanýma pivem do německých lesů, kde to svorně vypijou a pak jdou domů. Jakékoliv spojování odchodu německé omladiny do lesů s pražským 8. květnem by bylo politicky nekorektní.
Tak jsem vyjela s plánem oněch sto padesát cooooo prostě urvat. A žádnej asfalt. Terén a kopce! Což dá v Berlíně megapráci najít. Když už najdete les, abyste v něm taky sjížděli každou cestu do kopce, kterou potkáte...
Na 95 už bylo mé snažení blízko cíli. Do Berlína zpátky třicet, když udělám pár odboček, Berlín zvítězí!
Nezvítězil. Přesně v tento okamžik se zatáhlo nebe, začaly padat blesky a já zapadla v Postupimi do vlaku.
Berlín kapituloval před Prahou.

Ale vrátil se k původnímu plánu každodenního tréninku.
Aspoň malého:
čtvrtek: 95 km
pátek: 32 km
sobota: 1,5 h spinningu (jediné, byť virtuální kopce v Berlíně), 1h jógy
neděle: 65 km (včetně prvního slavnostního vyjetí kopce, v němž jsem to už čtyřikrát vzdala)
pondělí: grilování (do sportu je řazeno pro obrovské úsilí vynaložené na krájení masa umělohmotným příborem)
úterý: spinning, zatím ve fázi plánování

Blíží se to, blíží

Poslední měsíc. Ještě v březnu jsem měla jasnou představu, co budu dělat poslední měsíc před závodem. Každý den budu jezdit na kole. Byť jen třeba dvacet třicet kilometrů, ale jezdit. Abych připravila tělo na zátěž. O víkendech si dám dva dny za sebou stovku a víc. V terénu. Se zátěží.
Tváří v tvář berlínské realitě - oněch dvacet třicet kilometrů bych musela jezdit po městě - jsem plány změnila na každodenní sport, jedno jakýkoli. A tváří v tvář realitě svého těla si po dvou dnech sportu (neděle 72 km na kole, pondělí posilovna) dávám přestávku a hledám ve zdejších obchodech prostředky na regeneraci svalů.
Organizátoři mezitím přidávají více a více informací o trase.

Bude:
nejdelší v historii závodu, 796 km
mít převýšení 15630 metrů
Pro srovnání udávají, že jakýsi letošní Cape Epic má 689 kilometrů, převýšení 15 650 metrů

Jenomže mě nezastraší. Organizátoři nepočítají s ženským elementem. Dvojí výzvu k možnosti odstoupení jsem odmítla. Velmi dobře si pamatuju, co jsem si o závodu načetla: že je všechno v hlavě.... o co já mám v hlavě o cyklistice... mě nijak nezatěžuje.
Nezastraší mě žádná mapa. Nepoznám z ní totiž, kde je kopec. Výškové metry jsou tak maximálně číslem na papíře. Nespojují se mi s žádným zážitkem. A že budu muset kolo často tlačit? Aspoň si protáhnu jiné skupiny svalů. Nemám  mužské ego, které by mě v kopcích ničilo jen proto, "abych je vyjela a neslezla".

Včera nahradili v posilovně ukázky z videa jakýchsi extrémních snowboardových závodů ukázkami závodů cyklistických. Pořád dokola sledujeme to, co pro mě bylo dosud jen neznámé sousloví: onen Cape Epic. Ti chlapi jedou fakt rychle. Fakt do kopců. Občas fakt v děsnym počasí. Jsuo to samí chlapi!!!!!!

Sbohem sladká nevědomosti. Od zítřka nějakej ten sport zase každý den. Tentokrát už fakt.

Opilý tuleň měsíc před závodem

Na vině tomu bylo více věcí. Jemná šikana ze strany německé policie, nechuť usednout znovu na spinningové kolo, o tom skutečném ani nemluvě. Odpor k pocení. Prostě jsem zatoužila se zklidnit, odpočinout si a zároveň mít pocit, že nějakej ten sport přece jen byl...
Takže tramtadadáááááááá první návštěva kurzu jógy v životě.
Bylo by naivní očekávat v nejlevnější posilovně Berlína živého lektora. To jsem už věděla z kurzů spinningu. Jenže na kole přece jen točíte nohama a v krajní situaci si na chvíli stoupnete.
Virtuální trenér jógy naproti tomu na obří obrazovce neustále měnil polohy, vytahoval ruce, nohy hlavu všemi směry. Sledovat ho a zároveň dělat, co on, bylo skoro nemožné. Už vůbec nebylo možné zjistit, co mám dělat z jeho řeči. Nějakej pes? Herum-co pes? Kobra? Řekl ten člověk hrozen?
Trvalo to přesně 55 minut. Potácení se opilého tuleně, vytahujícího hlavu k obrazovce. Za tu dobu se o mě třikrát pokoušela křeč, nohy, zkrácené z kola a posilovny se odmítaly protáhnout.
Teprve pak přišla ta pravá jóga z mých představ. Leh, poslouchání meditační hudby a odpočinek. A to bylo skvělé. Z posilovny jsem odcházela jak zhulená. I těm německým policajtům jsem odpustila. Nepopletl to ten jogín nějak? Nemůžeme si příště hrát na tuleně pět minut a vyklidňovat se 55 minut?
Rozhodla jsem se nicméně dát tomu ještě šanci. Vzala jsem si z ní to nejlepší - muziku. Nahrála si meditační hudbu do mp3 a o dva dny později vyrazila na kolo. Průměrný rozdíl v rychlosti byl deset DESET kilometrů v hodině. Tím špatným směrem - dolů.

Kdo povolil kácet stromy s modrou značkou?

Před pár dny přišel e-mail:

Do startu Loudání 2013 zbývá 1 měsíc, 16 dní. Zde několik povzbudivých slov pro všechny startující:
Trasa bude dlouhá téměř 800 kilometrů. Bude deštivo, blátivo, větrno, bolestivo. V noci zima. Tělo i mysl bude trpět. Zadek v jednom ohni, klouby opotřebované. Od nedostatku spánku budou pálit oči, od dehydratace se bude motat hlava. Dostaví se hlaďák i defekty.
Tak se ptáme, opravdu Vám to stojí za to? Opravdu všichni chcete jet? Není snazší odhlásit se, dát příležitost náhradníkům a průběh Loudání sledovat z pohodlí domova? Zvažte to je to férová nabídka :-)

A já se ptám: jak to jako myslí? Dehydratace? O té nikdo nikdy nemluvil. Ani o tom, že zima bude trvat tak dlouho, že nebude možné vyjet ven prakticky do konce dubna.
Já prvně opustila asfaltové rovinky Berlína, kde jsou největším problémem pomalí cyklisté v oblecích a lodičkách loudajících se z práce, tento víkend. A vydala se do českých kopců.

Odpolední trasa “na zahřátí” měla 36 kilometrů.Stalo se na ní několik věcí:

Dvakrát jsem se vyválela v blátě

Na těch hloupejch turistickejch trasách se dvakrát ztratila. Kdo proboha povolil lesákům kácet stromy s modrou značkou?!

Vytvořila jsem teorii. Jestliže dospělý trénovaný muž jede kopec rychlostí 6,5 kilometrů v hodině a já ten samý kopec tlačím rychlostí 5,6 kilometrů a vydám na to polovinu energie než dřením na kole, budu tlačit často a s radostí.

Na mokrým, blátivým terénu dřela jako kůň, oněch 36 kilometrů jsem jela pět hodin prakticky bez zastávky.

Co z toho plyne?

Jestliže má Loudání 800 kilometrů a dojet bychom měli do 100 hodin, znamená to, že bych v podobném terénu měla trávit denně 200 kilometrů? 200 kilometrůdenně přece nikdo kolo tlačit nedokáže… Ani, když si na to tento víkend pěkněnatrénoval techniku…

 

Čekání na jaro

 

Jednu věc nechápu. Co dělají Berlíňané v zimě, když hodina badmintonu stojí 15 eur a měsíční vstup do posilovny 170 eur (po slevě). Tohle čekání na jaro se ale už nedalo vydržet. Vytvořila jsem tedy myšlenku, že to, že leží sníh na ulicích neznamená, že bude ležet i v lese… přece třeba nepropadal přes stromy…

Grunewald je místo, kam jezdí nadšenci MTB. Ostatním patří celé město. Berlíňané totiž jezdí na kole všude. Rovinka, cyklostezky podél silnic a ohleduplní řidiči jim to umožňují. Je to obří les u jezera Wannsee s hustou sítí stezek.

Výsledek: na nezasněženou zem si moje kolo nesáhlo. Potkala jsem zhruba sto pejskařů, třicet výletníků bez psů, padesát dětí se sáňkama a bobama, dva běžkaře. A čtyři nadšence na kole.

30 kilometrů po sněhu, dalších deset už ve městě cestou zpět. Takže už to vím – co dělají Berlíňané v zimě: nečekají.

průměrná rychlost:

pád: jeden a půl

počet modřin: jedna a bolavý kolena

 

Vzpoura strojů

Zřejmě si založím blog Suche nach práce. Nebude o kole. Cesty do práce na kole jsou totiž nudný. Už nebloudím, netlačím, maximálně se cestou zabahním. Prostě nuda. Dojíždím plus mínus včas. Maximálně se nestačím tak úplně převléknout před první poradou, ale kolegové to tolerují. Jak říkám. Nuda. Komplikace ale nastávají, když na kole nejedu. To pak nastává vzpoura strojů.

Po nedělní cestě do práce jsem se v pondělí vzbudila s bolestí zad. Pronásleduje mě už půl roku, stále chodím na rehabilitace a byť to nebylo nějak dramatické, rozhodla jsem se jet autem.

Když jsme u těch aut - začala jsem o nich v posledních dnech přemýšlet jako o "plecháčích". Je to vina řidičů, kteří mají pocit, že cyklista na silnici vlastně nemá co dělat. Čím víc však takových potkávám, tím více mě opouští pocit, že bych jim měla uhýbat nebo jim dávat přednost.

Takže plecháče.

V pondělí ráno jsem ten svůj hledala na parkovišti marně. Nějak mi vypadlo, že jsem ho v pátek odpoledne nechala před badmintonovou halou, vzdálenou pět kilometrů od plácku, na kterém jsem stepovala.

Musela jsem využít plán "B" a auto si rychle půjčit. Kromě nutného zdržení potřebného k vyzvednutí klíčů... to má několik zádrhelů. Připomíná vesmírný koráb a řídí se podobně. Ale do práce mě poměrně poslušně odvezlo. Zpátky se ale začalo bouřit. Při pokusu o seškrabání ledu z předního skla odpadl kloub na stěrači. To mě nezastavilo. Jela jsem bez stěračů. Displej celou cestu ukazoval, že mám otevřené dveře. To mě nezastavilo taky. Když se neotevřou úplně na jižní spojce… Neotevřely.

Displej přestal o otevřených dveřích mlít v okamžiku, kdy nastoupil pravý majitel auta. Asi chyba kontrolky…

Druhý den jsem na parkoviště vyrazila znovu. Mé auto tam tentokrát stálo, ale hodlalo stát i nadále. Prostě nenastartovalo. Ani ťuk. Zřejmě baterka. To opravdu nepřijdu do práce včas ani jednou?

Znovu jsem musela jít do plánu Bééé. (Mě nejede auto, bééééé. Nevím, co mu je, béééé. Potřebuju béééé půjčit... bééé zase... béééé. Jak to jen béééé stihnu béééé)

Zabralo to. Jenže ne u plecháče. Náhradní auto mi znovu dávalo celou cestu najevo svůj názor ukazováním otevřených dveří na displeji. Ať jsem bouchala všema dveřma, jak jsem chtěla. Vzpouru završilo tím, že se odmítlo zamknout. Zabral až hovor s majitelem, které auto zřejmě zaslechlo, protože najednou povolilo a zamklo se.

Do toho už nejdu. Očividně je kolo evoluční nástupce auta. Jako u lidí. Ze čtyř nohou na dvě. Záda nezáda.

Pár rad těm, co sjeli ze silnice

Byla statečná. I když jste při pohledu do její tváře jste mohli vidět, že něco není v pořádku. Otevřela ústa a pak udiveně řekla: dobrý den...
Zdravila černými tečkami poďobanou osobu, která za sebou nechávala bahnitý otisk pokaždé, když se bota dotkla země. K pultu to bylo přes celou benzínku. 
"Dobrý den, já bych potřebovala jen rozměnit... na vapku... funguje vám?"
Osoba si nadzvedla bundu a zalovila v zadní kapse trika. Pohybem odpadlo pár bahenních kuliček.
Na pultu přistála zmuckaná mokrá dvoustovka.  Další kuličky odpadly při pokusu o úklid zbytku peněz zpět do kapsy.
Žena ani nehlesla. Ještě jednou se smutně podívala na podlahu, kterou bude muset mýt a vytáhla drobné.
Když mi organizátor Loudání psal, že "tohle není Paříž" tušila jsem, že tu pár rozdílů bude. Jako že se pojede víc do kopce, víc mezi stromy, víc v bahně. Zapomněl ale dodat alespoň pár praktických rad. Jako třeba, že:

po projížďce se svléká ve vaně, bahno pak není všude.
pokud druhý den razíte znovu, nechá se uschnout na topení a obléká se na balkoně.
pokud ne, oblečení nechte ve vaně a bahno smyjte sprchou, jinak se vám bude jemný píseček objevovat v pračce dalších pár praní.
pokud z vás kus bahna odpadne na bílý koberec, snažte se ho nerozšlápnout.
pokud máte takový koníček a partner ho nesdílí, noste domů denně dárky jako odškodné za bordel, který doma vytváříte.
pokud váš partner koníček sdílí, zvykněte si na to, že dokud nepřestane pršet, budete žít ve třech. Vy, on a drobné, jemné bahínko.

PS: nové pláště se osvědčily

Kolo je čertův přístroj

Lapač peněz. A to dost nemilosrdný.
Stačila mi jedna večerní cesta z práce a je mi jasný, že takhle to asi nepůjde. Voda v botech se mi přelévala s každým šlápnutím mezi prsty, déšť z helmy mi odkapával na nos. Mapa se stala nečitelným cárem už při druhém nahlédnutí.
Ještě na domovní chodbě jsem vyždímala rukavice (ano, omlouvám se, vím, že se to nedělá). Zašátrala po kbelíku a všechno jsem do něj naházela. Bosa jsem se pak odhodlala vkročit do bytu, zanechávajíc za sebou mokré loužičky po každém šlápnutí.
Jet si takhle hodinu... to jde, ale co když bude pršet dva dny?
Takže to dnes začalo. Koupila jsem návleky na boty. Hned je vyzkoušela. Ty se hodí. Nohy byly v suchu. Zbývá ještě vyřešit, aby byl v suchu zadek. Svůj močový měchýř mám ráda zhruba stejně jako nohy...
Koupila jsem taky pláště se vzorkem do terénu. Zatím nevyzkoušela. Už teď ale pochybuju, že to byla dobrá investice. Když se dnes setmělo tak, že světlo kymácející se na řídítkách nemělo šanci, projížděla jsem bahnem zcela neohroženě a na zemi neskončila ani jednou.
Třeba to chce jen jezdit v noci a mohla jsem ušetřit...
A do třetice... zjistila jsem, že existuje funkční hedvábný oblečení... i na kolo... že by se dalo vyměnit za ty gumy?
Ježíšku, vrať se!

PS: a pak ještě dokoupit takové drobnosti, jako duši, protože jsem dneska píchla. Na letošním 99,3 kilometru. Naštěstí sto metrů od domu.

Jak to tentokrát začalo

Začalo to novoroční vyjížďkou. "Snad víš, že mě nemáš brát do bahna, když mám vzorek na silnici. Když to neumim. Když vážím o padesát kilo míň než ty!" Domů jsme se vrátili jako dvě obří zabahněné koule. Od pasu dolu to bylo kolo, boty, kalhoty pod bahnem, v horní části těla se už dalo mluvit o tom, že bunda, helma, brýle a nos měly bahno na sobě.
Druhý den mi přišel mail od čtenáře, který se dokázal prokousat celým blogem popisujícím mou cestu do Paříže. Četla jsi? A tento odkaz:
http://czechmtb.webnode.cz/news/milan-silny-loudani-2011-aneb-expedice-javorina-nejvyssi-hora-bilych-karpat/
Přemýšlela jsem asi dvě sekundy. Pak jsem se přihlásila. Stal se ze mě Loudal.
Loudání je lehce sebevražedná akce, která začíná v místě, které do poslední chvíle neznáte. Začíná v deset večer. Putujete do cíle, který do okamžiku startu neznáte. Vzdálený je  600 - 1000 kilometrů. Jedete terénem, u nějž by normálního člověka nenapadlo na kolo ani pomyslet. Loni závod dokončila slabá polovina. 
"Je to masakr a kolo je tu často jen přítěží nahoru i dolů," zněla loni sms jednoho ze závodníků na trati. 
"Když 'ujedu' za pět hodin deset kilometrů, tak je tu něco divného," napsal další. 
Trasa měla loni 713 kilometrů a nejrychlejší ji zvládli za necelých pět dní.
To zvládnu, říkám si. Vždyť bahno jsem měla na nose hned první den v roce... Jsem vlastně už zkušenej biker! Bahno to bylo sice pražské, bylo většinou z rovinek, bylo z cesty dlouhé 36 kilometrů, po níž hned následovala koupel, jídlo a spánek... No a co!
I sami bývalí účastníci tvrdí, že na závod se připravit nedá, že je to v hlavě... jedině...prý...
Citace článku hlavního pořadatele Milana Silného:
 „Sednete si doma naboso v mokrejch ponožkách z mrazáku na rotoped. Místo sedla brusli, místo pedálů drátěné kartáče. Zavážete si oči a začnete vsedě tvrdě šlapat. Čas od času vás první asistent polije ledovou vodou z kýblu a druhý asistent bude permanentně šlehat gumovou hadicí přes holeně a předloktí, sem tam přes obličej. Po osmi hodinách jízdy sníte tři dny starý rohlík, na hodinu si lehnete na dlažbu před barákem a znovu půjdete na rotoped. Tenhle cyklus absolvujete 5x a jste na Loudání připraveni.“ „Já bych si k tomu vzal ještě dvacetikilový ranec na záda.“ „A k tomu tréninku ještě pustit horské sluníčko na max a nechat se píchat jehlou místo komárů.
Trochu mě to nahlodává. A zase začínám jezdit do práce na kole, teď však z jiné části Prahy. "Já se omlouvám, nemohla jsem najít cestu," říkám na poradě, která už 15 minut běží beze mě. Usedám na židli a doufám, že na ní neobtisknu bahno z kalhot.