Blíží se to, blíží

Poslední měsíc. Ještě v březnu jsem měla jasnou představu, co budu dělat poslední měsíc před závodem. Každý den budu jezdit na kole. Byť jen třeba dvacet třicet kilometrů, ale jezdit. Abych připravila tělo na zátěž. O víkendech si dám dva dny za sebou stovku a víc. V terénu. Se zátěží.
Tváří v tvář berlínské realitě - oněch dvacet třicet kilometrů bych musela jezdit po městě - jsem plány změnila na každodenní sport, jedno jakýkoli. A tváří v tvář realitě svého těla si po dvou dnech sportu (neděle 72 km na kole, pondělí posilovna) dávám přestávku a hledám ve zdejších obchodech prostředky na regeneraci svalů.
Organizátoři mezitím přidávají více a více informací o trase.

Bude:
nejdelší v historii závodu, 796 km
mít převýšení 15630 metrů
Pro srovnání udávají, že jakýsi letošní Cape Epic má 689 kilometrů, převýšení 15 650 metrů

Jenomže mě nezastraší. Organizátoři nepočítají s ženským elementem. Dvojí výzvu k možnosti odstoupení jsem odmítla. Velmi dobře si pamatuju, co jsem si o závodu načetla: že je všechno v hlavě.... o co já mám v hlavě o cyklistice... mě nijak nezatěžuje.
Nezastraší mě žádná mapa. Nepoznám z ní totiž, kde je kopec. Výškové metry jsou tak maximálně číslem na papíře. Nespojují se mi s žádným zážitkem. A že budu muset kolo často tlačit? Aspoň si protáhnu jiné skupiny svalů. Nemám  mužské ego, které by mě v kopcích ničilo jen proto, "abych je vyjela a neslezla".

Včera nahradili v posilovně ukázky z videa jakýchsi extrémních snowboardových závodů ukázkami závodů cyklistických. Pořád dokola sledujeme to, co pro mě bylo dosud jen neznámé sousloví: onen Cape Epic. Ti chlapi jedou fakt rychle. Fakt do kopců. Občas fakt v děsnym počasí. Jsuo to samí chlapi!!!!!!

Sbohem sladká nevědomosti. Od zítřka nějakej ten sport zase každý den. Tentokrát už fakt.

Opilý tuleň měsíc před závodem

Na vině tomu bylo více věcí. Jemná šikana ze strany německé policie, nechuť usednout znovu na spinningové kolo, o tom skutečném ani nemluvě. Odpor k pocení. Prostě jsem zatoužila se zklidnit, odpočinout si a zároveň mít pocit, že nějakej ten sport přece jen byl...
Takže tramtadadáááááááá první návštěva kurzu jógy v životě.
Bylo by naivní očekávat v nejlevnější posilovně Berlína živého lektora. To jsem už věděla z kurzů spinningu. Jenže na kole přece jen točíte nohama a v krajní situaci si na chvíli stoupnete.
Virtuální trenér jógy naproti tomu na obří obrazovce neustále měnil polohy, vytahoval ruce, nohy hlavu všemi směry. Sledovat ho a zároveň dělat, co on, bylo skoro nemožné. Už vůbec nebylo možné zjistit, co mám dělat z jeho řeči. Nějakej pes? Herum-co pes? Kobra? Řekl ten člověk hrozen?
Trvalo to přesně 55 minut. Potácení se opilého tuleně, vytahujícího hlavu k obrazovce. Za tu dobu se o mě třikrát pokoušela křeč, nohy, zkrácené z kola a posilovny se odmítaly protáhnout.
Teprve pak přišla ta pravá jóga z mých představ. Leh, poslouchání meditační hudby a odpočinek. A to bylo skvělé. Z posilovny jsem odcházela jak zhulená. I těm německým policajtům jsem odpustila. Nepopletl to ten jogín nějak? Nemůžeme si příště hrát na tuleně pět minut a vyklidňovat se 55 minut?
Rozhodla jsem se nicméně dát tomu ještě šanci. Vzala jsem si z ní to nejlepší - muziku. Nahrála si meditační hudbu do mp3 a o dva dny později vyrazila na kolo. Průměrný rozdíl v rychlosti byl deset DESET kilometrů v hodině. Tím špatným směrem - dolů.