Dneska jsem se rozhodla vyzkoušet jízdu noční Prahou. Vyrážím z práce domů před půlnocí. Koupila jsem si na to svítidlo. Bude zapotřebí. Dobré čtyři kilometry Prokopákem pojedu úplně po tmě. Pokud teda budu za čtyři hodiny ještě schopná pohybu....
O dvě hodiny později:
Váhám. Venku je tma a zima... Nová trasa domů má sice jen 12 kilometrů, ale osvětlí ta malá mrcha asfaltku v lese? A navíc jsem právě zjistila, že jsem nechala doma zadní blikačku, což je poměrně uznatelná výmluva... jako že se bojím hloupých řidičů, ne fiktivních vlkodlaků...
O další dvě hodiny později:
Zadní blikačku nahrazuju už dříve odpadnutou odrazkou, kterou s sebou vláčím. Jediný provázek, který jsem v práci našla, je řetěz na vánoční stromek, kterým si odrazku přivazuju na batoh. Stříbrný, samozřejmě. Zlato je z módy. :-) Snad bude i k něčemu jinému, než jen pro srandu řidičům.
O dalších deset minut později:
Nastává noční cesta: týýý jo, na chodnících skoro žádný lidi! Co ty vožralové vyvádí? Jak se jim vyhnout? Jéééé, labutě. Jaký obchody asi dohaduje ten majitel superbu s oktávkou pod mostem na cyklostezce? Mrznou mi nohy. Asi brzo odpadnou. Panebože! Poslední lampa. Tma. Tma. Tma. Co to šustí v křoví?
Jak mám poznat zatáčku, když se svítilna pohne jen, když pohnu řídítkama? Je to křeč, to co mi začíná v lýtku? Je. Válení se na cestě není tak zlé. Sakra, auto. Je to křeč, co mi začíná v druhým lýtku? Kde to jsem? Radši se vrátím. Tachometr ukazuje 12.32. To už jsem měla být 320 metrů doma! Aha. To jsou hodiny...
