Konec flákání

Tak jsem se konečně odhodlala a došla na spinning. Můj druhý spinn v životě. V řadách za sebou stojí pětadvacet kol a nad nima stroboskop.

Zpočátku vše působí normálně. Minimálně viděno zvenčí. Prosklená kukaň pro spinn je hned vedle vchodu do centra s posilovnou, solárkem a halou pro jakési sportovce. Postupně se ale sklo zamlžuje naším potem, vidět jsou skrz něj jen podivně se pohybující skulptury v legračních nátělnících s kapsami na zádech a kukaň tak začíná vypadat spíš jako laboratoř pro výrobu chemické zbraně s vysokým energetickým potenciálem.

Zcela určitě tu probíhají pokusy na lidech. Člověk přede mnou v modrým dresu si vypotil na zádech obrazec ve tvaru žeber! Experiment se ale nepovedl, po dalších dvaceti minutách se obrazec zcela slil v jeden velkej flek.
Mnohem děsivější však musí být zvuky, linoucí se na ulici pootevřeným oknem. Napít! Utřít! Do kopce! Všichni napít! Všichni utřít!
A jak by to asi vypadalo, kdyby byl stroboskop zapnutý... třeba zjistím příště.

Líná améba

Dostala jsem vynadáno, že se flákám. Že nepřibývají příspěvky. Jenže ony nepřibývají ani kilometry. Kolo se opírá v obýváku o sloup a nepůsobí dojmem, že by se chtělo jít brodit směsí sněhu, štěrku a soli.
Nicméně mám permici na spinn. Zcela jistě ji využiju. Jednou. Brzy.
A pak napíšu strhující popis toho, jak sedím na kole v místnosti a poslouchám rozkazy individua sedící na kole přede mnou. Strašně se potím. Stejně jako dvacet lidí těsně kolem mě. A vzduch se stává nedýchatelný.
Zatím přiznávám: jsem líná améba, nezasluhující si tak tak krásné kolo, pomalu ztrácející fyzičku nabranou krutými cestami do kruté práce a stále odkládající ten okamžik vstupu mezi upocená individua...
A teď mě omluvte, jdu si kleknout na hrách.

Pomalu, ale stále vpřed

Asi zahodím tachometr. Není schopen ukazovat věci, které jsou důležité a ukazuje věci, které už důležité nejsou.
Jako počet kilometrů. Ten byl důležitý, když jsem jezdila daleko do práce. To kilometříky přibývaly...
Teď se toto magické číslo ani nedá zveřejnit, protože by to bylo tak trochu ostudné. Cesta do práce na kole totiž jaksi nedosáhne ani dvojciferné hodnoty.
Domů však dorážím zhruba stejně zničená, jako dřív. Ono totiž převýšení, které jsem dříve překonávala na třinácti kilometrech překonávám teď na třech!
Naopak ta malá elektronická věcička ukazuje strašlivé hodnoty při měření času. A to jsem ještě nenašla odvahu přepnout na průměrnou rychlost v hodině takové jedné cesty domů...
Jen jediná věc mu může zachránit živobytí.
Že ho budu zapínat jen na cestu do práce.

Stěhování

Moje stěhování dosáhlo skluzu v okamžiku, kdy se v zámku nového bytu zasekl klíč. Trvalo ČTYŘI hodiny, než člověk z firmy, která do nového domu dávala vložku na klíč problém vyřešil. Nicméně za to chtěl tři a půl tisíce.

Ano, celý byt je v záruce. Jenže vložka zámku byla v pořádku. Může za to firma, která vložku montovala.

To jste ale byli vy, ne?

Ne, my jen dodávali vložku. A tady je chyba v zámku.

Ale zámek jste přece dodávali...

Ne, vždyť to říkám. Jen vložku. Zámek dodávala jiná firma a jiná dveře. A kdo to montoval dohromady, to nevím. Ale ten udělal chybu. Takže zaplaťte.

Ale vždyť je to v záruce…

To jste ale měla volat jiné firmě. U nás chyba nebyla.

Tak proč jste to opravoval?

Protože než to rozeberete, tak není jasné, v čem ta chyba byla.

A v čem teda byla?

To jste viděla. Ve dveřích jsou třísky.

Starý byt jsem nestihla předat včas. Nestihla jsem ho nejen uklidit, ale ani vystěhovat. Noví nájemníci tak sledovali, jak vynáším obsah skříně a obdivovali moje svršky. Po dvanáctihodinové práci jsem se zašla rozloučit s oblíbenou pizzerií, vzala si jídlo s sebou. V novém bytě si napustila vanu plnou pěny, pojídala v ní vykostěné stehýnko s rajčaty a olivami a česnekovým pizza chlebem. Poslouchala romantické pění Vondy Shepard.

Něco mi tu chybí…

Víno! Víno jsem našla. Po chvíli hledání i krabici, do které jsem hodila vývrtku. Skleničku vyndala z kabelky (tu jsem zapomněla ve starém bytě a noví nájemníci si toho všimli). Pak hledala víno, které jsem v tom bordelu někde odložila.

To je pohoda. Něco mi tu ale stejně chybí…

A pak mi to došlo. Moje kolo, které jsem s obavami o jeho bezpečnost strčila do hromadné kočárkárny, aby nepřekáželo při stěhování, je stále ještě v kočárkárně domu, od kterého už nemám klíče.

Léčba

Rozhodla jsem se dát na radu zkušenějšího kolegy (vot). "Šla jsi na to moc rychle. A jestli tě bolí šlachy, a ty to zanedbáš, může trvat měsíce i třeba půl roku, než se dáš dohromady. Měla bys teď spíš odpočívat a zkusit třeba jiný druhy sportů". Tak jsem to zkusila.
Volné pondělí:
První otevření očí: 7:10
zavření očí: 7:10
Druhé otevření očí: 11:20
První sportování: cesta k pračce, zapnutí knoflíku
Návrat do postele: 11:23
Druhé sportování: vaření kafe a smíchání jogurtu s lupínky: 12:30
Návrat do postele: 12:35 (pomalá konvice)
Četba, snídaně
Třetí sportování: věšení prádla, naládování další várky: 12:48
Četba
Další trénink: věšení prádla, další várka: 14:05
Postel, četba
Další trénink: prádlo, prádlo: 15:50
Postel, četba
Poslední trénink: nákup (cesta výtahem, 300 metrů chůze, kličkování mezi regály, návrat)
Postel, četba, spánek

Úterý:
První otevření očí: 6:30
zavření očí: 6:30
Druhé otevření očí: 11:37
Zkrátím to, dnes jsem si dala odpočinkový den, prala jsem jen jednou.

Smutný den

Sobotní výlet na Skalku mě dostal přes 1250 kilometrů. Taky přes převýšení, které na profilu působí spíš tak, že jsme se pokoušeli o horolezectví než o jízdu na kole. A taky přes dobrý pocit z cyklistiky. Někde se stala chyba. Bolí mě kolena. Obě. Jakoby v nich o sebe něco pořád skřípalo. Takže přidávám anketu, ve snaze se dopídit se důvodu.

Kdo je tady za želvu?

O víkendu se mi vrátila sestra se švagrem z dovolené. Přivezli mi dárek. Náramek se želvičkou. Prý jezdím jako želva...
V pondělí dopoledne jsem vyrazila se švagrem na kolo. Na rovinkách ho nechávala za sebou. (nutno přiznat, že v kopcích zase on mě) Po šestačtyřiceti kilometrech se odebral domů, já vyzvedla Hanku a dotáhla to alespoň na třiasedmdesát.
Tak kdo je tady za želvu?

1000 kilometrů! Děkuji milí policisté

O víkendu jsem konečně dorazila tisíc kilometrů!
Proto bych chtěla touto cestou poděkovat příslušníkům pražské městské policie, mosteckým černým šerifům a samozřejmě i státním policistům.
Pražské městské policii za to, že mě nepokutovali, když mě viděli jezdit po přechodech a chodnících. Poměrně často.
Mosteckým strážníkům za to, že když jsem se vyřítila z chodníku do zákazu vjezdu a zabrzdila deset centimetrů od jejich auta, ani nezastavili.
Státním policistům pak za ten pátek. Tři uniformovaní muži se schovávali za rohem v Nádražní ulici a v ruce třímali červenou plácačku. Stáli na chodníku, po kterém jsem jela. Rychle jela. uviděla jsem je pozdě, sesednout a předstírat, že kolo vedu, by bylo spíše legrační. Tak jsem jela dál. Muži zákona se rozestoupili, usmáli a řekli "prosím".

Hádanka

Co je to?Jedou dvě holky kolem Matyldy.
Cvak! Cvak! Jak ti to jde?
Cvak! Cvak! Docela to jde. A Tobě?
Cvak! Cvak! A máš to taky stranou a dozadu?
Jo, mám. Cvak! Cvak!
Tak to je dobrý. Alespoň to procvičíme.Cvak! Cvak! Cvak!

co je to probůh za počasí?

Už druhý den sedím v Mostě, a čekám na sluníčko. Kolo v pokoji, úplně nové šlapky připravené na úplně nové boty, které se flákají v batohu. Vyzkouším já vůbec někdy ty nášlapy? Kruci!
No, alespoň jsem vyzkoušela zumbu, mimochodem úžasná věc a dnes to vypadá místo kola na spinning. Taky poprvé. Sedět v místnosti a předstírat, že jedu na kole? Kdo by to kdy dělal???!!!

Návrat ze spinningu
Nášlapy jsem vyzkoušela. Kolo stálo, trpělivě čekalo tak minutu na každou šlapku. Prostě to nešlo našlápnout. Pak jsme jeli. Nahoru, po rovince, ve stoje, v sedě. Prvně v životě jsem se potila tak, že jsem se musela utírat ručníkem. To jedeme teprve čtvrt hodiny!??? Teprve dvacet minut!??? Teprve půl hodiny????!!!!! Ještě deset minut! Konec! Díky bohu. A teď se naprat smaženicí :-)

Zátěžová zkouška

V neděli jsem vyjela na kolo. Vyměnila za den dva sparing partnery. Vyjela na Ameriku a do Černošic. K domu jsem se vrátila, když mi na tachometru svítilo 97,6 kilometrů. Už byla tma. Pro 3,4 kilometrů jsem se snížila k objíždění central parku a sídliště. Konečně 100! kilometrů za den. Mých prvních v životě. Nutno říct, že jsem je ujela dřív a s menší námahou než posledních 73 km na starém kole.
Domů jsem došla v pořádku.
V zápětí mi došlo granko.
A pak mi došlo, že jsem si z práce vzala materiály pro páteční cestu do Německa a ne pro tu pondělní.
V pondělí jsem vstala v šest!. Odjela do Německa, doma zapomněla oba mobily. Cestou jsem se snažila moc neřadit, protože to vyžaduje spolupráci nohou. A stehna mě fakt bolely.
Na nejbližší pumpě jsem si koupila největší pikao na světě a spořádala ho ještě před hranicema.
hhmmmmm...

Nové kolo

Miluju ho! Neexistuje slovo, které by popsalo, jaké moje kolo je. Je nejkrásnější na světě! Nejlehčí na světě! Jezdí nejlíp na světě! Nejrychleji na světě! Ve vesmíru!!!
Dostala jsem ho včera v deset večer. Zkušební jízda prokopákem se ukázala býti nepraktická, vidět nebylo na krok, čelovku besip jsem zapomněla doma, tak jsem hodinu projížděla stodůlkovským sídlištěm. Romantika...
Kolo má kotoučové brzdy. Což znamená, že když zabrzdíte stejně, jako s těma původníma, vyhodí vás to ze sedla. Když zabrzdíte na cestě z kopce, kdy obvykle na kole nesedíte, ale stojíte, může to být problém. Ale pád nebyl. Zatím.
Také to znamená, že kolo při brzdění nevydává skoro žádné zvuky. Což je problém na chodnících. Původní kolo vydávalo při brzdění takový randál, jak se brzdící element třel o ráfky, že chodci sami uskakovali. Teď o mě chodci neví. Ale nikoho jsem nepřejela. Zatím.
Kolo je ultralehké. Kolegyně ad, která je v otázce mé cyklistiky největším skeptikem, právě prohlásila, že je lehčí, než její kabelka (což má pravdu). A vydávala při tom zvuky, připomínající astmatický záchvat.
Nyní kolo odpočívá v kanceláři tdm. Povedlo se mi ho propašovat přes recepci. Doufám, že bude reagovat lépe, než když ho v kanceláři čekala moje brazilská fila. :-) 

Už přišel. Na rozdíl od "fuj! co to je??!!!!" (reakce na filu), řekl "no dobrý, díky!"

Nákupy

Kolo se mi už staví. A s novým kolem musí být nová výbava. Po pauze na oběd jsem se ocitla v kabince obchodu. Zvonil mi tam telefon. Dozvěděla jsem se, že kolo bude možná už dnes večer. Od té doby také...
..mám červený dres Kraft.
...mám černé cyklošortky (ty staré se mi po 670 km rozedřely, půjdou do reklamace) Senzor
...mám černou cyklosukni (velmi módní a slušivá záležitost) Kraft
...mám černou bundu (protivětrovou, prodyšnou) Sensor
...musím si objednat ještě jeden červený dres Sensor na internetu
...nemám 3300 korun na účtu

...a díky reportérskému oddělení...
... mám čelovku pro noční cesty (vydírání na facebooku se mi vyplatilo)
...a svítivou pásku na rameno s nápisem BESIP

Idiot zmoudřel?

Tak jsem zmoudřela. Ne samozřejmě nějak uvědomněle. Krásné, bílé, nepraktické kolo mi prostě nebylo. Bylo na mě moc dlouhé. Tak budu mít ne tak krásné, ale přesto moooocccc hezké tmavě šedivé s červeným proužkem.
Zase jsem nezmoudřela tak moc. Kamarád bude muset stávajícímu kolu dát novou vidlici, celou přehazovačku, šlapky, gumy a už nevím, co ještě. Prakticky z něj zůstane rám a na míru mi postaví nové kolo. To bude hlavně lehčí, teoreticky dýl vydrží a taky mu trochu naroste cena.
Nicméně kromě zmíněných výhod s ním budu moct dojet do Francie, protože se na něj dá přidělat nosič. A taky na něm nebude vidět, jak je pořád špinavé. Zkuste si ušpinit tmavě šedý rám!
Mám jediný problém. Nemůžu sladit oblečení s kolem. Červená mi prostě nesluší. :-)

Idiot v obchodě

Jak probíhá návštěva v obchodě s koly. Naštěstí jej má kamarád.
Já: Chtěla bych si koupit kolo.
Kamarád: A jaký?
Já: Nevím. Buď horský nebo trekingový
On: To si musíš vybrat
Já: Aha
On: A kolik do něj chceš vrazit
Já: To nevím
On: Aha
Nakonec jsme se domluvili. Chci horský. Byť do Paříže by se hodilo více trekingový. Cena tak kolem dvaceti tisíc.
On: "Tak si vem tohle. Je takový víc turistický, bez problémů na něj dáš blatníky i nosič. Trochu ti ho vylepším, dám na něj nášlapy, vyměním kotouč (či co)."
Já: Ale mě se nelíbí ten zlatý proužek. Nemáš jinou barvu?
On: Ještě to modrý za ním.
Já: To je ale ošklivá modrá!
On: Tak jiný barvy nejsou. Jedině, že bych ti postavil nový.
Já: A co támhleto?
"Támhleto" je kolo kol. Stojí u výlohy a vyhlíží mě každý den na cestě domů. Je to nejhorší možná varianta pro cokoliv. Je sportovní (ať už to znamená cokoliv). Nedá se na něj dát nosič (takže do Francie je mi fakt na houby). Je bílý (bude pořád špinavý). Je dražší (tak o pět tisíc). Ale je nejkrásnější na světě.
Dnes večer (jestli nebude pršet) si ho vyzkouším, jestli mi je dobře.

Tak nic

Hanka musela do práce v 7*30. Vstávání mě asi zabije. Na kole jsem přejela Most (3 kilometry) a dorazila k mamince. Ta odešla do práce v 8*30. Pak jsem místo plánovaného výletu ke kostelu využívala věci, které doma nemám (televize, internet, váha). Po sledování hodnotných dokumentů z oblasti zdravotnictví a vědy (Kniht Rider a Stefanie) jsem usnula a skoro zaspala oběd s maminkou a sestřičkou. Ty kilometry už asi nedoženu...

Noční výlet

Znělo to neuvěřitelně. Hanka si koupila nové kolo. Za 35 tisíc! Já padnu. Vždyť jsem Hanku učila na kole řadit já na konci července! Takže jsem zrušila plány na neděli a v poledne vyrazila do Mostu. Kolo musím vidět! Pojedeme se projet! Ještě něco znělo neuvěřitelně. Koupila si ho ve sportu, kde mě před třemi týdny ani neobsloužili. "U těch debilů? Ty jsou nejnepříjemnější na světě!" divila jsem se. "Ne, byli moc hodní, večer s nima jedeme na výlet," na to Hanka.
Bylo to neuvěřitelný. Nacpali jsme kola do auta a vyrazili pod Hněvín. Bylo osm večer. V překladu byla skoro úplná tma. Dvojice cyklistů se ukázala býti nedebilní (kluci, omlouvám se za onen výraz v úvodu, ale opravdu jsem si u vás zkusila tři dresy, aniž by se mě kdokoliv zeptal, jestli třeba nepotřebuju pomoct). Naopak, prokázali s náma až neuvěřitelnou trpělivost.
Pak jsme vyjeli až vyšli turistickou cestou přímo k hradu. To byla tma totální. Turistická cesta znamenala krpál v serpentinách na stezkách o šířce ne víc než půl metru s chabou svítílnou na řídítkách.
Přežili jsme. Pak sjezd dolů a přejezd nočního Mostu do parku u DP. Přežili jsme. A jsme tak s Hankou díky klukům bohatší o několik informací:
Víme, kde je pod Hněvínem cesta, kde v noci parkují souložící páry (dnes v noci tam byli dva)
Víme, že na kole se dá jezdit i do schodů (zvládl jen jeden)
Víme, že na kole se dá skákat v noci ze skály (viz horní závorka)
Víme, že má někdo ještě bláznivější nápady než já (viz horní závorka)
Víme, že není nic jednoduššího, než zabloudit na cirkusáku. Pro nemostecké je to kulatý plac, kde stává cirkus. Je obklopen lesy. Ale když jezdíte dokola po kulaté ploše a svítilna osvětluje jen to, kam máte namířená řídítka, trvá zatraceně dlouho, než najdete únikovou cestu. A pěkně při tom promrznete.

Nicméně byť jsem v sobotu překonala hranici šesti set kilometrů, dnes jsem se nedostala ani na 650. V sobotu jsem ji navíc překonala jen jemně, protože jsem omylem navštívila předvolební akci a musela (při čekání na jídlo a pak na možnost zaplatit) dobré dvě hodiny poslouchat country kapelu Tři psi. Což jsou zřejmě jediná zvířata tohoto druhu, která mi nepřijdou ani roztomilá, a dokonce ani snesitelná. Takže prosím ještě v pondělí hezké počasí, ať můžu vyrazit k přesunutému kostelu. Za světla. Ať se trochu posuneme s těma kilometrama...

Proměna ve žrouta

Neskutečně žeru. Moje tělo odmítá pracovat, pokud nedostane sachr dort v kavárně v AMC (čtvrtek) nebo pikao a k tomu půl litru mlíka s grankem v poměru půl na půl (sachr došel - ten včerejší byl poslední). Obvyklou večeří je pak litr mlíka s grankem ještě doma. Ve stejném poměru. Samozřejmě. Výsledný nápoj se nepije. Jí se lžičkou. Je to lepší než čokoláda. Jen to granko poměrně rychle dochází.
Pro dokreslení beznadějnosti mého stavu - včera jsem obědvala v Hnusu (kolegové znají, ostatní nechť se v představách inspirují názvem naší kantýny). Polívku s játrovými knedlíčky a vepřové maso s těstovinama. A chutnalo mi to!
Kromě toho jsem zase začala spát. Ono nespat nebylo nic příjemnýho, ale když neudržíte oči déle než do 21:30, může to být problém. Minimálně ve dnech, kdy musíte ještě dvě hodiny sedět v práci.
Kolegyně exprofisportovkyně říká, že to přejde. Že to je momentální zvýšenou zátěží organismu. A že pak najednou budu silnější.
Jenže věřte novinářům. To můžu být nakonec taky jen všude usínající koule...
Ale nevzdávám to. Zítra zase vyrážím a pokořím na svém tachometru hranici 600 kilometrů. Což za měsíc není tak málo... Koneckonců jich do oněch šesti set zbývá už jen dvacet. Při tom můžu klidně i spát...

Nechci kolo!

Nechci kolo! Dnes jsem opravdu nechtěla jet. Bolí mě celý tělo. Chce se mi spát. Ráno pršelo! Moje nohy stávkují. Zadek au. Ale co mám dělat, když první věta z radiobudíku zní: Radlická stojí už od Nových Butovic. To je nějaký spiknutí vyšších sil!

Poslouchejte doktory

Když vám lékař řekne, že nemáte na prášky pít alkohol, někdy to prostě znamená, že nemáte pít alkohol. Znám člověka, který, když se na své prášky napil, nabyl dojmu, že je raketa. ("To vůbec není vtipný, když pořád letíte a nemůžete přistát!")
I já se napila. V sobotu večer. A pak mi bušilo srdce, tep bůhvíkde.
Nedělní cyklovýlet na Ameriku jsem pak v 01:15 s pomocí SMS odsunula o hodinu. V 06:20, ještě stále neschopná usnout, pak zcela zrušila.
Druhý den jsem se snažila dohnat nedohnatelný spánek a psychicky se připravovala na cestu domů z místa přenocování. Dvanáct kilometrů dlouhou cestu, tedy běžnou cestu z práce. Musela jsem si udělat přestávku (po šesti! kilometrech). Zdolání posledního kopce, který jsem opravdu, ale opravdu chtěla vyjít, jsem si dala jako otázku cti. Tachometr ukazoval deset, pak devět, osm, sedm. Proboha! Za chvíli to kolo začne couvat!
Nakonec jsem to vyjela, dojela domů, padla do vany a pak za vlast.
Tak nevím, jestli je lepší být raketa, co nemůže zastavit nebo idiot, co se nemůže rozjet.
Promarněné kilometry jsem doháněla v pondělí a přinutila tak tachometr alespoň se přehoupnout přes pět stovek.

Trénink aneb auau

Tachometr ukázal za poslední měsíc 400 kilometrů. To je víc, než jsem kdy dřív najela! Takže sbohem roztřesená postavičko na kole kymácejícím se po silnici, vítej neroztřesená postavičko na kole nekymácejícím se po silnici. Získala jsem větší jistotu, užívám si hrboly a když jsem včera večer překročila na rovince u Smíchovského nádraží 30 km v hodině, staly se dvě věci:
1. zapomněla jsem na unavené svaly a dostala se domů v rekordním čase. 43:16. Na dvanáct kilometrů nic moc, ale podotýkám, že skoro celá cesta je do kopce. V opačném směru to jezdím cca za půl hoďky.
2. vjela jsem do výmolu a uvědomila si, že se kolo chová v takové rychlosti poněkud labilně. A rozhodla jsem se, že si budu brát (alspoň občas) helmu i na cestu do práce. Lepší splácnuté vlasy než splácnutá hlava.

Doma se pak staly také dvě věci. Uvědomila jsem si:
1. že všechny moje dosavadní pokořené rekordy proběhly po soumraku, ne-li úplně v noci
2. že dosavadní trénink kolo 12 km - plavání 600 m - kolo 12 km mi kromě bolesti nohou a několikanásobného zmoknutí nic moc nepřinesl

a vydedukovala, že si zasloužím den cyklistického volna a že musím co nejdřív zlomit noční rekordy a vytvořit si denní. A to rychle, nebo by to mohlo být bráno jako výzva k zadržování mě na pracovišti do nočních hodin! :-)

Byt v cykloprodejně by nebyl špatný

O víkendu pršelo, nevyzkoušela jsem si nic. Naopak jsem si řekla, že komu je těžko na cvičišti... však víte. Kolo ještě prostě chvíli vydrží. I když existují drobné signály, že by to přece jen novější model chtělo...

Dnes ráno jsem namontovala přední kolo a vyrazila. Tachometr nefungoval, neb jsem dala kolo obráceně. Pak jsem na potkala Boha. Kaštanové vlasy, tělo Brada Pitta a celou dobu, co mě míjel, na mě cinkal. Když cinkal i když už byl 100 metrů za mnou, pochopila jsem, že to zvoní mé kolo. Jakýsi kroužek se uvolnil ze šlapky. Netuším, k čemu tam je. Ale hlavní věc je, že šel dát zpět. Při opravě jsem zjistila, že důvod, proč mi to před dvěma kilometry na přechodu pro chodce špatně brzdilo je, že jsem při instalaci kola nezapojila přední brzdu.

Přesto to vypadá, že bych mohla v cykloprodejně rovnou bydlet. Začalo to servisem kola, pak koupí cyklošortek a dalším servisem po pádu, kterým se prý kolo tak "trochu rozbilo". Rukavice i ponožky jsem ve výbavě měla z vánočích dárků od těch, kteří mě podezírali z cyklistiky už dříve. Po servisech to chtělo svítilnu. Po ní opět servis (blázní tachometr). Pak brašnu pod sedlo na klíč a klíče. A nakonec teplé návleky k mým cyklošortkám, o nichž se kolegyně vyjádřila asi takto: "Suche, co tu chodíš ve spodním prádle?" Ale myslela to samozřejmě s láskou. :-) Stále odolávám opravdovým botám a triku na kolo. Hádám tak do měsíce budou doma...

Ach ty začátky, chtělo by to kolo

V sobotu jsem si cestou z Prahy na Karlštejn (73 km!) dala předsevzetí. Až ujedu tisíc kilometrů, koupím si nové kolo. To mé nazývají zlí jazykové lešením (jako že je z lešenářských trubek), železným šrotem nebo laskavě dědečkem. Pro začátek jsem z něj sundala nosič, aby vypadal alespoň trochu sportovně. Děda jeden. Kdo může za to, že se nenarodil s odpruženou vidlicí?
Zatímco se dodnes stav tachometru nezměnil ani o metr, už jsem si kolo vyhlídla. Není snad lepší těch zbývajících 650 kiláků dát už na novým a lehkým kole? O víkendu si ho vyzkouším a až pak se optám na cenu. Případným sponzorům ráda zašlu číslo konta... :-)

Ach ty začátky, cesta noční

Dneska jsem se rozhodla vyzkoušet jízdu noční Prahou. Vyrážím z práce domů před půlnocí. Koupila jsem si na to svítidlo. Bude zapotřebí. Dobré čtyři kilometry Prokopákem pojedu úplně po tmě. Pokud teda budu za čtyři hodiny ještě schopná pohybu....
O dvě hodiny později:
Váhám. Venku je tma a zima... Nová trasa domů má sice jen 12 kilometrů, ale osvětlí ta malá mrcha asfaltku v lese? A navíc jsem právě zjistila, že jsem nechala doma zadní blikačku, což je poměrně uznatelná výmluva... jako že se bojím hloupých řidičů, ne fiktivních vlkodlaků...
O další dvě hodiny později:
Zadní blikačku nahrazuju už dříve odpadnutou odrazkou, kterou s sebou vláčím. Jediný provázek, který jsem v práci našla, je řetěz na vánoční stromek, kterým si odrazku přivazuju na batoh. Stříbrný, samozřejmě. Zlato je z módy. :-) Snad bude i k něčemu jinému, než jen pro srandu řidičům.
O dalších deset minut později:
Nastává noční cesta: týýý jo, na chodnících skoro žádný lidi! Co ty vožralové vyvádí? Jak se jim vyhnout? Jéééé, labutě. Jaký obchody asi dohaduje ten majitel superbu s oktávkou pod mostem na cyklostezce? Mrznou mi nohy. Asi brzo odpadnou. Panebože! Poslední lampa. Tma. Tma. Tma. Co to šustí v křoví?
Jak mám poznat zatáčku, když se svítilna pohne jen, když pohnu řídítkama? Je to křeč, to co mi začíná v lýtku? Je. Válení se na cestě není tak zlé. Sakra, auto. Je to křeč, co mi začíná v druhým lýtku? Kde to jsem? Radši se vrátím. Tachometr ukazuje 12.32. To už jsem měla být 320 metrů doma! Aha. To jsou hodiny...

Ach ty začátky, cesta třetí

Na kole se projevily následky pátečního pádu. Včera cestou domů (přijela jsem za světla) začalo divně rachtat. Po deseti kilometrech jsem rukou utáhla přední kolo o čtyři závity. Což jsem opakovala každé další dva kilometry. Nefunkční přední převod jsem vyřešila zastavením a kopnutím do přehazovačky. Zafungovalo! Ukázalo se, že odrazka odpadla nenávratně a tachometr se zbláznil. Takže kolo je v servisu, dnes mám půjčené :-) Ale já to vychytám!

Ach ty začátky, cesta druhá

Existuje způsob, jak na cestě dlouhé 14 km najet na kole kilometrů hned třicet? Existuje. Stačí v polovině cesty z práce (samozřejmě na cestě do kopce) zjistit, že nemáte klíče od bytu. Tak kolo otočíte směr práce a doufáte, že se domů dostanete za světla. :-)

Ach ty začátky, cesta první

Svůj boj začínám vzpourou proti všem zákonům.
Přírodním: jela jsem do práce na kole. Zmokla. A neviděla! Brýle nemají stěrače!
Fyzikálním: vjela jsem do tramvajové koleje při odbočování a myslela, že nespadnu. Spadla.
Silničním: válela jsem se na Andělu na křižovatce. Blokovala dopravu.
Pracovním: producírovala jsem se po budově AMC (která má poměrně diskutovaný a přísný dress code) v cyklošortkách a hledala plnou lékárničku.
A to vše ještě před desátou hodinou!