den šestý, 13. května

Lauf an der Pegnitz - Windelsbach
řečí čísel
najeté kilometry: 108,05
průměrná rychlost: 17,5
maximální rychlost: 49,9 km/hod
čas na cestě: 6:11
počet pádů: 0


Tak dnešek už asi nezopakuju. Včera jsem si přečetla, že dnes a ještě trochu zítra bude hezké počasí, tak jsem to trochu natáhla. A zlomila zcela jistě rekord cesty.
Výsledkem je:
1. Že jsem zhruba v třetině celé trasy. Podle průvodce mám za sebou 504 kilometrů ze 1540. Můj tachometr říká, že jsem od 8. května ujela 519 kilometrů. No, občas jsem si trochu zabloudila, občas poodjela do levnějšího penzionu.

2. Že jsem ochutnala chřestovou polévku, protože v poledne v hospodě měli jen věci z chřestu (je přece špárglsezóna). A večer pak také fränkische hochzeitsuppe, takže můžu klidně spát, dala jsem si místní specialitku.

3. Že jsem zjistila, jak divný Němci jsou. V Norimberku na náměstí stálo tak deset dvacet lidí, židličky si s sebou přinesli. Seděli a koukali. Pak tam bylo pár chlápků v koženejch kalhotech s padacim mostem. Na radnici jsem se proto ptala, co že se to koná za akci...
"Se židlema? Tam někdo sedí?" divila se paní.
"Jo vy myslíte tohle, to je kvůli trhu. Ve tři začíná bleší trh a oni si takhle hlídají dobré místo."
Ještě nebylo ani deset.

4. Že jsem mohla fotit pole (opět) tentokrát ve večerním slunci.

5. Že cesta zase trochu začala stoupat a mě začalo znovu bolet koleno.

6. Že jsem dostala úpal. Třeští mě hlava a nic nepomáhá.

7. Že jdu spát nebo umřu.

ještě pár fotek:

Den pátý, 12. května, hirschau - Lauf; první déšť

Hirschau - Lauf an der Pegnitz
řečí čísel
najeté kilometry: 70,40
průměrná rychlost: 16,3 km/hod
maximální rychlost: 48,2 km/hod
čas na cestě:4:18
počet pádů: 0
počet zmoknutí: furtundfurt

Dneska to byl zase jeden odpočinkový. Podle předpovědi mělo ráno bejt hezky a pak buřiny. Tak jsem vyjela brzy ráno (rozuměj v devět). A zamířila do černočernejch mraků. Po hodině padla první kapka. Zrovna v okamžiku, kdy jsem míjela hotel. Tak jsem si dala kafe, oběd, dvě hoďky internetu a vyrazila dál.
Za dvě hodiny začalo opět pršet. Tentokrát to byla řádná bouřka, kterou jsem přečkala pod mostem. Pak nasadila pláštěnku a za mírného deštíku pokračovala. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo platit za hotel v Norimberku, ubytovala jsem se v Laufu, asi tak patnáct kilometrů od naciměsta. Co si myslíte, že se teď (když si v koupelně peru, válím se na posteli a kolo je zamčený v garáži)děje venku?  Je modro! Svítí sluníčko! Takhle má být zítra! grrrrr...

Mám ale jeden zážitek z hotelu, kde jsem obědvala. Přišli tam dva páni, oba tak nějak šedivě oblečení, v brejličkách, vážní. Dali si vodu a jídlo. A jeden říká druhému:
"Ta práce od Guttenberga, to byla čistá koláž."
Nevzteká se, nenadává, spíš, jakoby se omlouval.
"To bylo opravdu hrozný"
Druhý pokyvuje. Pak si všimli, že je poslouchám a ztišili hlas.
Moc jsem tu situaci nechápala. Tohle nebyli naštvaní voliči, i když to zcela jistě byli voliči či spolustraníci Guttenbergovy CSU. Oni nesoudili, bylo to jak vystřižené z nějakého tragického dramatu. Jako když učitel mluví s jiným o nadějném žákovi, kterého přistihl při podvádění.
Pak ti dva šediví brejličkáři nasedli do stříbrného mercedesu a odjeli.
Jak tak vyjíždím z toho města, vzdáleného ani ne sedmdesát kilometrů od Guttenbergovy univerzity, kde si tento nyní už exministr udělal titul za opsanou práci, vidím na ceduli název města: Sulzbach - Rosenberg, univerzitní město.
Tak tady si asi opravdu někdo početl.

A ještě jeden:

tohle je pomník cyklistovi v Hahnbachu. Měli tu tak děsnou dlažbu, že každej, kdo projížděl, to kolo nosil, aby místní tak trochu vyprovokoval. To se mu povedlo, obvykle dostal nakládačku. Nicméně událostně to bylo někdy do konce druhý světový... a dnes mají dlažbu krááásnou. Díky Bohu. Já to kolo ani neuzvednu, natož abych ho tahala přes celý městečko...


A nakonec jedna hádanka: kolik pstruhů vidíš?

Den čtvrtý - 11. května; Pleystein - Hirschau

řečí čísel
najeté kilometry: 81,86
průměrná rychlost: 18,7 km/hod
maximální rychlost: 42 km/hod
počet pádů: 1

Dám vám hádanku: Čelo bílé, nos rudý, tváře snědé, ale klaun to není.
Jsem to já. Horní strany rukou a vnější strany nohou mám hnědý jak bota, vnitřní strany bílý jak papír. Dneska jedu bez helmy, ať se to trochu srovná.

Začínám psát už ráno. Ono totiž ráno všechno vypadá nějak líp než večer. Omylem jsem se včera ubytovala v hostinci. Ale když jsem už byla uvnitř a ptala se na cenu, zůstala jsem. Majitel byl nejdřív trochu zdrženlivý k mému přízvuku a nervoznímu vykřikování "ale já mám venku kolo! Je tam docela samo!" a jal se mi nejdřív ukazovat pokoj, zadní východ a garáž ve vedlejší ulici. Kolo mi i s veškerýma věcma hlídal jeden ze čtyřiceti důchodců, kteří se ubytovali hodinu přede mnou. Majitelův syn mi později pomáhal uvést do chodu internet, který se tu vzpěčoval, žena uvařila výbornou polévku z rajčat za euro. (jsem snad ve východním Německu?) A majitel sám se přestal mračit, když mu důchodce od kola zvěstoval, kam že to jedu. A přinesl mi průvodce celé panevropské trasy do Paříže.

To však stále nebylo nic proti tomu, co přišlo ráno. Snídaně. Kam se hrabou tři druhy kaviáru v King Davidu v Jeruzalémě! Tohle byly hody. Trojdecková sklenička na juice. A to maso! Bylo to, jako by tu pořádali závody "zabij co nejvíc zvířat, najdi to nejlibovější maso a uprav ho na tisíc způsobů". Nechali mě dokonce bez příplatku udělat dvě housky na svačinu. To se to dneska pojede.
Ukázalo se, že to byla jen předzvěst něčeho úúúžasného.
Dnes jsem se totiž dostala do nebe cyklistického. Všechno, na co jsem jen pomyslela, se stalo skutkem, dokonce i to, na co jsem se pomyslet ani neodvážila.
Zaprvé: počasí. Teplo, sluníčko, ale na cyklostezce se střídá se stínem.
Za druhé: cesta. Bože, to byla cesta. Široká jako silnice, obehnaná dřevěným plotem, hladká jako dálnice a se sklonem... spíš bez sklonu. Kolem se střídá krajina plná řepkových polí a krásně zasetých řádků bůhvíčeho. Vše v obrazcích tak geometrických, že to snad někdo musel namalovat. Věčně stojím a fotím. Kolem blokuju cyklostezku, ale to nevadí, skoro nikdo tu není. Zatímco silnice uhání někde za lesem nahoru a dolů, trasa pro cyklisty je rovná a silnici co chvíli kříží. Když malou silnici, dostane se cyklistům varování v podobě značky "dej přednost v jízdě" na zemi i vedle silnice - svislé i vodorovné dopravní značení - a když je silnice větší, přijdou ještě závory.
Za třetí: přestalo mě bolet koleno
Prostě ráj.
Ale pozor, pokud vás napadne, že takové nebe je vlastně tak trochu nuda, rouháte se a budete ztrestáni. Jak známo, už myšlenka je hřích :-)
Nejdřív přišel protivítr. Ten pak ustal a došlo na větší kalibr - asi tak metr dlouhý, černý, rozzuřený, kdo že ho to ruší z vyhřívání na asfaltu. Tuším, že to byla zmije. Ještě před vteřinou stočená a teď už rychle prchající s hlavou hrozící vysoko nad tělem. Musela o mě vědět o chvilku dřív a musela mít opravdu smysl pro orientaci, protože jsme se minuli tak o patnáct centimetrů. Naštěstí prchala správným směrem. Přísahala bych, že jablko neměla. Přesto mě z ráje vyhnali. To tak o osm kilometrů dál, když jsem se vzpamatovala ze šoku z hada. Vlevo něco zašustilo v křoví, mihlo se to kolem mé hlavy a dopadlo za cyklostezku do trávy. Byl to kámen, velký jak moje pěst. Hodil ho týpek, co ho našel při sekání trávy na svém zeleném koberci.
Bohužel, ráj byl ten tam. I úžasný asfalt. A vlastně i dobré značení. Někde mezi Luhe-Wildenau a Schnaittenbachem mě štěstí opustilo. Nutno říct, že jsem si tou přihlouplou fotkou trochu koledovala.

Jen moje "au" nebylo jeden, ale tak pět kilometrů. Na štěrku se mi v zatáčce smeklo kolo a já přistála na zemi. Helmu už jsem zase měla, bez ní jsem si koledovala o úpal. Boule na lokti, sedřená kůže plná kamínků a prachu. S sebou jsem přirozeně měla celý litr vody s hopsinkovou šťávou, ani deci čisté na vyčištění. Do nejbližší vesnicee na cestě osm kilometrů. Tak nastoupil septonex.
Tady bych chtěla říct: "Ano, měla jsem si vzít betadinku, která nepálí..."
Ale taky: "Už nechci nikdy slyšet, že se nepokládám v zatáčkách..."

PS: štěstí mě opustilo i v hostincích. Třetí patro bez výtahu a přímo za oknem dvě zvonice. Jedna upozorňovala druhou deset minut před čtvrt, půl, třičtvrtě i celou, že by měla za deset minut začít zvonit. Internet žádný a k snídani? Tentokrát to byly závody "udělej napodobeninu salámu, aby nemusel zemřít jediný tvor."

ještě pár fotek z ráje:

Den třetí - 10. května; Sbohem Česko, já jedu dál

Kladruby - Pleystein
řečí čísel
najeté kilometry: 72,03
průměrná rychlost: 15,1 km/hod
maximální rychlost: 57,4 km/hod
čistého času na cestě: 4:45
počet pádů: 0
　
Dneska jsem se rozhodla udělat odpočinkový den. Vyrazila jsem v deset, koleno šetřila, jak jen se dalo. Po hodince jsem si dala svačinku, po další půlhodince druhou. Trochu si to žádal terén, od Plzně to pořád stoupá a nějak málo sjíždí. Cyklostezka číslo 37 byla už po Kladrubech hezká, i terén byl sjízdný. Plán byl, dojet na přechod do Železné a tam přespat. Do Železné totiž vede odpornej kopec, kterej jsem chtěla mít za sebou. Jenže jeden penzion byl naposledy otevřený někdy před Kristem a druhý zase až od pěti. A já se na něj dobývala ve dvě. Tak sbohem odpočinkový dne, jede se dál, koleno musí vydržet.

Tak se stalo, že jsem v Německu. Za zdejší cyklotrasy bych jim dala metál. Krásný povrch a ten sklon... :-) Sjížděla jsem, co jsem včera a dneska nastoupala u nás.
Taky jsem použila zbraň nejsilnějšího kalibru. Sluchátka a na jejich konci MP3. Už jsem měla trochu pokrk hitu "Hlásná Třebáň je krásná" kterou mám v hlavě od chvíle, kdy jsem si v itineráři dočetla, že v Zadní Třebáni musím odbočit. A to bylo hned za Prahou!
A taky mám dost úvodní písně ze seriálu Sanitka, kterou si brumlám do rytmu od Plzně, kde jsem musela přežít pár silničních úseků. Sanitka je neudržitelná už jen pro ten rytmus šlapání. A pak taky pro text. "Času málo a ubývá ho každou vteřinou..." já mám času dost! Co by se mnou v práci dělali, kdybych si nevybrala alespoň loňskou dovolenou? Takže jsem dneska šlapala na jemný jazzík.

Přesto, odpočinek je třeba. Jsem totálně mrtvá, zdá se mi, že mám teplotu, chce se mi spát, nemůžu už ani chodit a sedačka od kola se stává tím jediným sedátkem, na němž ještě můžu sedět. Tak dám odpočinek třeba zejtra...

den druhý - 9. květen

Rokycany - Kladruby

řečí čísel
najeté kilometry: 82,89
průměrná rychlost: 14 km/hod
maximální rychlost: 52,8 km/hod
čistého času na cestě: 5:55
počet pádů: 0
počet nadávek: nepočítaně

Ráno jsem vyrazila bez snídaně s tím, že si dám něco cestou. Z Rokycan po cyklostezce číslo 37. Úchvatná. Teda jen do Kyšic, které jsem si obkroužila (stejně jako později Stříbro) v bludných kruzích. Jak tak jedu hladová, myslím na jediné: kafe; turek; šunka; houstička; vajíčka; salámek; bábovka; čokodort... Neměla tu někde být značka?
To bylo první zabloudění. Od té doby jsem se z cyklostezky odkláněla střídavě úmyslně a neúmyslně. Hra na cyklostezku mě přestala bavit už v Plzni. Nikdy nepochopím, že na člověka, který trasu číslo 37 vymyslel, ještě nikdo nepodal trestní oznámení. Na rozdíl od trasy číslo 3 z Prahy do Plzně se tahle neustále ztrácí. A když se neztrácí, vede absurdně objížďkama po všech čertech. Sjíždí z kopce jen aby na ten samý vrch mohla zase vystoupat. A jakoby toho ještě nebylo dost, terén je kamenitý. Tak příšerný, že se s naloženým kolem nedá vůbec jet. Nevím, jestli jsem jela pomaleji z kopce nebo tlačila do kopce. 
Zuřila jsem, nadávala. A když jsem chtěla řvát vzteky, objevilo se přede mnou tohle:

a pak tohle:

Tak jsem se vždycky zklidnila, což mi vydrželo do dalšího zbytečnýho kopce. Když jsem si ale fotila první obrázek, což je Mže kousek od Bděněvsi, vyšel na zápraží domu pán. Vypadal jako (kro). Žije tam v chatě v létě i v zimě, do Plzně se prý už nechodí ani koupat.
"Kdyby teď uhodil hrom a já se octl na Václaváku, tak se zfleku oběsím," pravil.
Žije tam s manželkou, která byla v práci a s přítelkyní (fretkou). Nad brankou má dřevěnou bránu s nápisem "U tří psů."
"Za chvilku přiběhnou psi, ale nebojte se, budou přivázaný."
Přiběhli. Jeden mi byl po kotníky (nekecám), další dva někam do spodní části lýtek. Pán mě pozval do chaty, kde pyšně předváděl co "dělá v zimě".
Byly to neuvěřitelný dřevořezy (či jak se to jmenuje). Postavil například domek - mlynárnu - v níž, když jste se podívali okýnkem dovnitř, měla mlynářka na zdi vařečky, svítil lustr a byl stolek. Vařečky měly velikost tak mého malíčku...
Dali jsme si červené víno a povídali o tom, jak to tam bylo ještě v prosinci mnohem hezčí. V lednu totiž přišla povodeň a zničila stařičkou olši, která dosahovala až na druhý břeh. Pak kolem proběhlo něco jako vydra a odplavalo pryč.

den první - 8. květen

řečí čísel 
najeté kilometry: 104,77
průměrná rychlost: 18,5 km/hod
maximální rychlost: 55,5 km/hod
čistého času na cestě: 5:40
počet pádů: 0

Nevymyslela jsem to já, ale nápad to byl výborný. Začít a skončit pod Eiffelovkou. Od malé na Petříně k té velké v Paříži. Jenže se to trochu prodražilo. Ona měla totiž včera pravdu ta odporná ženština, co na mě při vyjížďce pod Petřínem pokřikovala "Tady není cyklostezka, slečno! To byste měla vědět!" Dnes ráno v deset hodin tam nebyla dotyčná čarodějnice, ale policista. Mě ještě vyřešil domluvou. Ale dokumentační auto, které mě bylo vyprovodit, už ne. Bylo to pět set korun za průjezd do zákazu vjezdu...

Nicméně jsem vyjela. Což mi nepřestane být záhadou. Kolo je obtěžkáno přední brašnou, v níž jsou prakticky jen nabíječky. Zadníma dvěma bočními a horní. Na zádech mám batoh s vodou, svačinou a foťákem. Což znamená, že to kolo, se kterým se dalo tak krásně manévrovat, které jsem vynášela do třetího patra bez zadýchání, už ani neunesu. Přesto, když na něj nasednu, tak jede. A nepřijde mi, že by se nějak plazilo. Nicméně jsem se smířila s tím, že průměrná rychlost mi asi poklesne...
Vymotala se z běžeckého šílenství a ještě na Andělu pojala podezření, že mi zase špatně běhá tachometr. Tu cestu jsem jezdila denně z práce a nikdy jsem nejela tak rychle... Zrovna dneska? Letos jsem bez tachometru ujela už půl sezony. Selhaly všechny pokusy ho nařídit. Prostě si pamatovalo jinou velikost kol a podle nich mi načítalo o třetinu vyšší rychlost i počet kilometrů, než odpovídalo skutečnosti. Teď to vypadalo, že to dělá zase. V Nádražní jsem jezdívala třicet v hodině jen s prázdným kolem a to jsem celkem dřela. Teď si jedu lážo plážo a na tachometru dvaatřicet. Někde je chyba. Jenže jak to ověřit?
Až přijel... Pán, který mě předjel a měl tachometr. Žádný hejsek na výletě. Cyklista. Dojela jsem ho, srovnala tempo a slušně požádala:
"Dobrý den, mohla bych vás o něco požádat?"
"Jistě, povídejte."
"Kolik máte na tachometru?"
Pán chvíli koukal na mě, pak na tachometr, a nakonec řekl:
"29"
"Tak to mám taky, děkuju. Já myslela, že nefunguje," řekla jsem a slušně se zařadila za něj.
Tachometr fungoval. Netuším, čím to je, ale to kolo jede jako splašený. Z kopce jezdí (zřejmě díky těžkému nákladu) jako rolling bike. Jako když spustíte lavinu. Po rovině jezdí jako drak. Jen do kopce funguje ta zátěž opačně. Každý kopec trpím jako zvíře. V polovině cesty mě už píchalo koleno, na konci druhý, jak jsem se snažila jednu nohu odlehčit. Že by ty rovinky dělaly ty nový kola?

Kdo uvažuje o výletě, ten můj dnešní vřele doporučuju. Praha - Černošice- Zadní Třebáň - Neumětely- Těné - Rokycany. Podle mapy to má být 94 kilometrů. Pokud v Třebáni špatně odbočíte a pak ještě dvakrát, v Rokycanech si párkrát objedete náměstí a pak projedete městem, ve snaze najít penzion, skončíte na 104 kilometrech. Jen pozor v Komářově, není tam dostaven most. (to je vtip pro ty, kdo viděl Nebezpečnou rychlost jedničku)

Závěr: naživu ještě jsem, teď uvidíme, co mi ráno řeknou kolena. V každém případě vážně uvažuju o tom, že se zítra pokusím shodit outěžek a nechat v plzeňské redakci pár věcí.

PS: nakonec jsem nic neshodila, ráno jsem vždycky hrdinka :-)

Start

Zabaleno, odjezd.

Včera proběhla poslední projížďka. Byla na Petřín, místo dnešního odjezdu. Původně jsem chtěla jet z Hradu, ale byla jsem upozorněna, že od malé Eiffelovky k velké je to stylovější...
Nikomu tohle místo nedoporučuju. Je tam milion lidí, kvetoucí stromy tam podnikají křížové výpravy na alergiky, u zbytku populace se dostavuje obykle jen nutkání ke zvracení.

Pak proběhla poslední margarita... a pak ještě jedna.

Večeře v libanonský a procházka noční Prahou. Ach ach, proč já vlastně jedu do Paříže, když to starý město je tak hezký...

Nicméně jedu. A chtěla bych poděkovat za půjčení kol, počítače, nářadí, telefonu s GPS.

Nyní jsou nejdůležitější kola. Pro údržbu blogu a napájení MP3 pak počítač. A pak také nářadí. Nicméně se podezírám, že nejvíc z té techniky využiju GPS. Mám totiž tušení, že když se ztratím, a budu si z MP3 pouštět písničku Ztracená bloudím (kterou mi tam jistý vtipálek nahrál), moc to nepomůže.