Vzpoura strojů

Zřejmě si založím blog Suche nach práce. Nebude o kole. Cesty do práce na kole jsou totiž nudný. Už nebloudím, netlačím, maximálně se cestou zabahním. Prostě nuda. Dojíždím plus mínus včas. Maximálně se nestačím tak úplně převléknout před první poradou, ale kolegové to tolerují. Jak říkám. Nuda. Komplikace ale nastávají, když na kole nejedu. To pak nastává vzpoura strojů.

Po nedělní cestě do práce jsem se v pondělí vzbudila s bolestí zad. Pronásleduje mě už půl roku, stále chodím na rehabilitace a byť to nebylo nějak dramatické, rozhodla jsem se jet autem.

Když jsme u těch aut - začala jsem o nich v posledních dnech přemýšlet jako o "plecháčích". Je to vina řidičů, kteří mají pocit, že cyklista na silnici vlastně nemá co dělat. Čím víc však takových potkávám, tím více mě opouští pocit, že bych jim měla uhýbat nebo jim dávat přednost.

Takže plecháče.

V pondělí ráno jsem ten svůj hledala na parkovišti marně. Nějak mi vypadlo, že jsem ho v pátek odpoledne nechala před badmintonovou halou, vzdálenou pět kilometrů od plácku, na kterém jsem stepovala.

Musela jsem využít plán "B" a auto si rychle půjčit. Kromě nutného zdržení potřebného k vyzvednutí klíčů... to má několik zádrhelů. Připomíná vesmírný koráb a řídí se podobně. Ale do práce mě poměrně poslušně odvezlo. Zpátky se ale začalo bouřit. Při pokusu o seškrabání ledu z předního skla odpadl kloub na stěrači. To mě nezastavilo. Jela jsem bez stěračů. Displej celou cestu ukazoval, že mám otevřené dveře. To mě nezastavilo taky. Když se neotevřou úplně na jižní spojce… Neotevřely.

Displej přestal o otevřených dveřích mlít v okamžiku, kdy nastoupil pravý majitel auta. Asi chyba kontrolky…

Druhý den jsem na parkoviště vyrazila znovu. Mé auto tam tentokrát stálo, ale hodlalo stát i nadále. Prostě nenastartovalo. Ani ťuk. Zřejmě baterka. To opravdu nepřijdu do práce včas ani jednou?

Znovu jsem musela jít do plánu Bééé. (Mě nejede auto, bééééé. Nevím, co mu je, béééé. Potřebuju béééé půjčit... bééé zase... béééé. Jak to jen béééé stihnu béééé)

Zabralo to. Jenže ne u plecháče. Náhradní auto mi znovu dávalo celou cestu najevo svůj názor ukazováním otevřených dveří na displeji. Ať jsem bouchala všema dveřma, jak jsem chtěla. Vzpouru završilo tím, že se odmítlo zamknout. Zabral až hovor s majitelem, které auto zřejmě zaslechlo, protože najednou povolilo a zamklo se.

Do toho už nejdu. Očividně je kolo evoluční nástupce auta. Jako u lidí. Ze čtyř nohou na dvě. Záda nezáda.