den šestnáctý 24. května, Chateau Thierry - Paříž

řečí čísel
najeté kilometry: 115,09
průměrná rychlost: 18,2 km/hod
maximálka: 41,0 km/hod

Tak Paříž padla. Zpočátku vedla cesta ještě kolem vinic, na konci podél kanálu. Podél kanálu znamenalo projet zhruba desetkrát zákazem vjezdu. Kola totiž na něco, co ve všech státech Evopy a i ve většině krajů Francie je cyklostezka, nesmí. A pak tu byla. Paříž. Stezka vedla podél kanálu až téměř do centra, kde však nastal problém. Samozřejmě jsem věděla, že Paříž je velké město. Ale zkusili jste ho překřižovat na kole? Navigace se mezi domy naprosto ztrácela. A já také. Ještě před měsícem, když jsem projížděla Novým Strašecím, zatáčela jsem z hlavní silnice vlevo tak, že jsem zastavila úplně u pravého kraje, počkala, až přejedou všechna auta a pak silnici překřižovala. Tady jsem byla najednou uprostřed masy houkajících Francouzů. V autech, v autobusech, na mopedech, na kolech. Tři pruhy, čtyři pruhy. A ze mě se stal pirát. Ze zoufalství jsem vjížděla do jednosměrek, projížděla na červenou, křižovala pruhy a nikomu to nevadilo. Tohle je tu totiž normální chování na silnici. Jestli se někdo může teleportovat do Asie a ani si nevšimnout rozdílu v dopravě, jsou to Pařížani. Divní by jim byli snad jen ti osli na dálnicích.

Po hodině v tomhle davu jsem to vzdala. Champ Elysees nenajdu. Nechám to na zítra. Cílem Tour de Paris projedu triumfálně zítra. Teď do kempu, zachraňovat můj záchranářský tým, který se mezitím sám zranil. Navigace se chytla, po kilometru udala zabočit vlevo a já stála před ním. Vítězný oblouk v zapadajícím slunci. K němu tři pruhy Francouzů s rukama na klaksonech, od něj tři pruhy Francouzů s rukama na klaksonech. Projela jsem vítězně kolem. Úplně kolem to byl neskutečný mišmaš aut, motorek a kol. Prokličkovala jsem se a vydala se do kempu na slavnostní francouzskou polévku.
Jak se říká. Bonsoir Paris.
Jsem tu. Za tři hodiny se narodím.
A tebe jsem si nadělila jako dárek.

den šestnáctý 23. května, Chalons en Champagne - Chateau Thierry

řečí čísel
najeté kilometry: 87,2
průměrná rychlost: 18,9 km/hod
maximálka: 43,4 km/hod

Poslouchala jsem to už dost dlouho. Tuším tak od pátku. Nejdřív jen tak jemné brumlání, pak čím dál hlasitější protesty. Jako by to byla moje vina, že je víkend. Nebo že Francouzi nemají obchody. Nebo že je nemají otevřené. Dnes, po šesté jsem vjížděla do Chateau Thierry a je tu: prodejna a servis kol. První ve Francii. Tak mám konečně klid. Řetěz, po posledním dešti opět zbaven oleje a při každém šlápnutí neustále si stěžující, zmkl. Už ani nevrzne. Jede tiše a cestu si zase užívá.

Poslední cestu. Zítra totiž už bude v Paříži.
Vlastě měl na co si stěžovat. Párkrát pořádně zmokl, v pokoji se mnou mohl přespat jen dvakrát, jinak mrzl venku někde v garáži nebo na dvoře. A dneska, kdy v šest večer klesla teplota na třiatřicet stupňů, se téměř roztavil. Za to ale viděl miliardu vinic, projížděl si totiž krajem šampaňskýho. Jednu flašku i popovezl. Na oslavu dojetí do hlavního města. A ještě něčeho. Ale to až zítra.

　

den patnáctý 22. května, Bar le Duc - Chalons en Champagne

řečí čísel
najeté kilometry: 94,36
průměrná rychlost: 18,5 km/hod
maximálka: 43,8 km/hod

Nakonec to tak nevypadá, ale všechny živly se dnes proti mě spikly. V noci lilo. Ráno lilo. Dopoledne lilo. Když přestalo lejt, někdy kolem jedenácté, vzala jsem si z hotelové kuchyně (kde bylo uskladněné) kolo a před hotelem zjistila, že má píchlou zadní duši. Takže výměna. Nezjistila jsem o co, žádnou třísku, střep nebo kamínek jsem nenašla. Zato jsem našla skobu v plášti. Takže je jen otázkou času, kdy povolí další duše. Trochu to komplikuje fakt, že jedna z náhradních, co s sebou vezu, jaksi taky uniká, což jsem zjistila až po jejím pracném nandání.

Vyrazila jsem chvíli před polednem a v Chalons en Champagne (95 km daleko) měla zarezervované ubytování. Naštěstí odlehčené kolo by letělo jako vítr... kdyby ovšem neletěl vítr špatným směrem. Dneska to prostě fičelo úplně neuvěřitelně. Samozřejmě se jednalo o protivítr. Pokládal obilí a prapory stavěl do kolmé polohy, aby hezky vynikly. Snažila jsem se ho přemoci argumenty. "Nemůže foukat pořád a nemůže foukat věčně." Jenže jeho argumentační poryvy byly jaksi silnější. Nakonec to dopadlo tak, že jsem po rovině jela 12 km v hodině vpředu na nejlehčí převod.

Pak se štěstí obrátilo a u kanálu se zničehonic objevila celkem slušná byť kamenitá cyklostezka. Často dokonce krytá stromy. Chtělo to návleky, aby mě neošlehala tráva, ale kolo letělo jak o závod. V osm večer jsem byla v hotelu.
Tak trochu už bez elánu opravovat dvě děravé duše. Takže nezbývá, než si živly udobřit, aby nejméně zítra ještě žádná nepíchla.