Dnes jsem ale narazila na podivný úkaz. Je to jiný osamocený cyklista pohybující se na dlouhé trase. Byl to takový dvacetiletý blonďáček, tašky na kole, na nich helmu. Nejdřív jsem minula já jeho (když odpočíval), po deseti kilometrech jsem se poflakovala na lavičce já a on projel. Po dalších tak pěti kilometrech jsem ho dojela a předjela. Jako ten den asi tisíc lidí, protože cyklisti na stezkách kolem Labe opravdu nikam nespěchají.
Blonďáček se mě už nepustil. Chvíli mě děsilo, že moje kolo má dvouhlavý stín, pak jsem se poněkud okatě několikrát otočila, co že se to jako děje. Byl přilepenej. Táhla jsem ho dobrých deset kilometrů. V závětří si odpočíval a rozhodilo ho snad jen moje (jako obvykle) zmatečné najíždění na silnice.
Jel se mnou až do cíle, kde když jsem zastavila, zastavil dvacet metrů přede mnou a čekal, kde že se to tažné zařízení zdrželo.
Co to proboha je s těmi cyklisty? Nepozdravím náhodou alespoň předtím, než někoho začnu využívat jako větrolam? Nezeptám se, jestli se mnou chce druhý cyklista hru na táhnutí hrát? Nevyměním se s dotyčným po pěti kilometrech?
Co to proboha je s těmi dvacetiletými blonďáky? Nemá to být plné síly? Jsem pro emancipaci, ale táhnout za sebou mladšího chlapa?
Jsem snad zvíře z cyklostezky před Nymburkem?
Žádné komentáře:
Okomentovat