den čtrnáctý 21. května, Nancy - Bar le Duc Vražedné tempo Francouzů

řečí čísel
najeté kilometry: 124,9
průměrná rychlost: 19,6 km/hod
maximálka: 50,4 km/hod

Dnes jsem zažila vražedné tempo Francouzů. Hned dvakrát.

Jak jsem před pár dny psala, že Francouzi jsou milí a povídaví a příjemní...
Tak to byl omyl.
Jak jsem doma všechny uklidňovala, jak je pro úchyláky těžké odchytit cyklistku...
Tak to byl taky omyl.
Francouzi jsou s-áči úchylný zas-aný.
Stalo se to takhle: Včera večer jsem opravdu nechtěla zajíždět do Nancy. Nesnáším města. Neumím se z nich vymotat, je tam provoz, bojím se aut a na křižovatkách neumím zatáčet vlevo. Myslím na kole... Jenže nikde nebyl volný hotel. V noci jsem si nabila sestřinu GPS, která vydrží tak hoďku a ráno se podle ní vydala z města. Kopce, kopce, kopce. Chjo. V jednom pořádným jel v protisměru tak pěta -  osmadvacetiletej kluk v bílým tričku na kole. Pozdravili jsme se, to tu cyklisti běžně dělaj. A za deset minut vidím podobného cyklistu, jak mě v tom kopci předjíždí. Hmmm... ten je dobrej, to neni šnek, jako já... říkám si. Byl to ten samej. Že by zabloudil?
Jel přede mnou tak dva kilometry. Mezitím se GPS uložila do režimu spánku. Na další křižovatce on jel rovně na takovou lesopolní cestu někam do odpočinkové zóny a já zastavila na křižovatce a probouzela navigaci. Najednou vidím, jak na mě mává, jako že tamtudy. No, zná to tady, je jasný, že tudy jedu ke kanálu, třeba je to zkratka...
Nebyla. Po sto metrech odbočil někam do křoví, za kterým byla lavička se stoly. Jestli prý nechci odpočinek. Vodu. Cokoliv.
Ne, díky, všechno mám, říkám, stojím na cestě a zase budím navigaci. A najednou koukám, ten cyklista má obě ruce plný a lahev držel jen v jedné. Ten člověk stál dva metry ode mě, čuměl na mě a onanoval. Onanuje, když civí na cyklistku? Co asi dělá při zprávách o Sarkozym a Carle Bruni? S-áč.
"Panebože, ty jsi úchyl." řekla jsem (a nemyslela to tak úplně doslova - pozn. pro katolíky), otočila kolo a odsvištěla rychlostí pětačtyřicet v hodině (bylo to z kopce) pryč. Ti Francouzi jdou teda na věc rychle.
Když jsem pod kopcem vjela ke kanálu, uvědomila jsem si, že tudy asi cesta nevede. Sama na opuštěných stezkách dneska asi být nechci. Dneska pojedu jen po frekventovaných silnicích. Dneska bude v mých očích každý cyklista a obecně každej Francouz úchyl. Zvlášť ti v bílých bavlněných tričkách.
I tak jsem pro jistotu oproti včerejšku značně zrychlila. V Toul, o dvacet kopcovitých kilometrů dál (protože buď kanál nebo kopce) jsem zapadla do první hospody ve dvoře, kam nebylo ze silnice vidět. Měla sice zavřeno, ale udělali mi čaj.
Abych Francouzům nekřivdila, byl to vlastně třetí podivnej člověk za cestu.
První byl v německém Bad Friedrichshall, druhý v Kehlu. Jeden na kole, druhý na motorce. Oba jsem minula v protisměru, oba se otočili a jeli za mnou. Ten na motorce mě dokonce několikrát předjel a zase se vrátil. Oba mě opustili, když se do věci vložili místní lidé a dali jim jasně najevo, že se chovají divně.

Ale zpět ke Francii. Druhé vražedné tempo jsem zažila zanedlouho. Z Toul do Foug vede ještě krásná cesta podél kanálu (na asfaltku jsem si troufla). Ale pak... silnice bez jakéhokoliv značení. Zabloudila jsme poměrně rychle. Kdesi za Pagny jsem byla v koncích. Podle navigace jsem sice mohla jet dál, ale musela bych část cesty jet po dálnici. Takže kudy? Z protisměru opět přijížděl cyklista. Byl to důchodce v červenobílým dresu a na silničním kole. Neuměl ani slovo anglicky, ani německy. Ale vydal se se mnou mým směrem, abych se vůbec vymotala z těch vesniček. Zajížďka to byla tak dvacet kilometrů. Pro něj ale větší, jel se mnou kolem třiceti kilometrů a pak se musel vracet. Bez něj bych ale asi netrefila. Přesto jsem se na konci už modlila, aby se odpojil a nechal mě jet samotnou. Jeho tempo bylo totiž nestíhatelné. Celá cesta vedla prakticky do kopce a tachometr neklesl pod pětadvacet. Když jsme se loučili necítila jsem malíček na levé ruce. To jak jsem křečovitě třímala řídítka a špatně se mi nějak prokrvoval. Ostatně necítím ho ani teď. Důchodce ale dneska zachránil reputaci všem francouzskejm cyklistům.

Suma sumárum úprch před úchylákem a stíhání důchodce mě dostalo na dnešních 125 kilometrů a v hotelu jsem byla ještě před sedmou.

Dnes večer dorazil také můj záchranný, záchranářský, dokumentační a zásobovací tým s doprovodným vozidlem. Zbavím se tak pro zbytek dní tašek, starostí a úchylů.