najeté kilometry: 134,16
průměrná rychlost: 17,4 km/hod
maximální rychlost: 32,4 km/hod
čas: 7:42počet pádů: 0
Jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Když jsem před pár dny ujela 108 kilometrů, byla jsem tak zničená, že jsem myslela, že víc za den nedám. Dala. Ten dnešní výkon není ani tak moje zásluha, jako místního značení - neznačení. Od rána bloudím. Navíc v těchto krajích není lehké dostat se zpět na cestu. Tedy ono to celkem lehké je, ale bolí to.
Snad to není příliš politicky nekorektní, ale oblast mezi Heidelbergem a Karlsruhe vznikla asi tak, že přišel praotec Germán a řekl. "Vemte buldozery a udělejte dokonalou rovinu. Tak. Teď do ní zaneste síť dálnic, silnic a cyklostezek. Jakýkolik jiný úhel než 90 stupňů se trestá smrtí. Takže když špatně odbočíte, zjistíte to až na další křižovace. Třeba za pět kilometrů tak, že odtud najednou vedou jen dvě cyklostezky na opačné strany. A obě jsou to Spargel route. Jenže tu vy nechcete. Takže se vydáte směrem, kam si myslíte, že by to mohlo být. Dalších pět kilometrů. Pochopíte, že jste stejně mimo a nevíte proč. Takže pět na místo ztracení u Spergelu a pak opět zpět k poslední značce. Ta ukazuje přesně směrem, odkud jste se vraceli. Takže zpět k místu, kde jste se ztratili. Opět pět kilometrů. Tak a teď jen zahnout na druhou stranu. Po Spargel route.
Tady je všechno do pravého úhle. Každá cesta. Potřebujete dopředu vpravo, musíte jet nejdřív vpravo a pak dopředu. Nebo obráceně. Trochu myslím na entropu Davida Černého. Jako by tu zemřela fantazie a zůstaly jen linky.
Rozhodla jsem se odtud co nejdřív zmizet, proto jsem si taky naplánovala trochu delší trasu. Že bude ale takhle dlouhá, jsem tak úplně nečekala. A dotáhnout jsem to musela, měla jsem zarezervovaný hotel. Ne, že by v něm večer někdo byl a na volání reagoval.
Mám za sebou tanec mezi auty a kličkování mezi dálnicemi. Historické centrum v Karlsruhe jsem hledala marně. Alespoň doufám, že maj něco hezčího, než co jsem viděla.
Nicméně v Baden Badenu jsem potkala paní, se kterou jsem dělala někdy před rokem dvěma rozhovor. Turkyně, kterou se pokusil zabít její manžel. Osmadvacet bodných ran. Policie ani nevolala záchranku, rovnou pohřebáky. A pak se pohnula. Jen osmnáct ran bylo v obličeji. Vypadá už moc dobře.
A pak jsem tu potkala chlápka, o kterým bych přísala, že to byl Fritzl. Po 134 kilometrech se zdá všechno možné. A vypadal taky mnohem líp než na soudu.
Ani jsem si nevšimla a jsem za polovinou cesty. Celkem mám k dnešnímu večeru najeto 889,89 kilometrů, takže půlka padla někdy včera.
Zítra se budu loučit s Německem. Sice mi tím končí možnost se nějak normálně domluvit prakticky na čemkoliv, ale nějak toho Německa na mě bylo v poslední dny až moc.
Čas rekapitulace za uplynulou cestu:
1 návštěva servisu
1 návštěva lékárny
Jen nechápu, proč se v servisu postarali o skuhrající řetěz zdarma a skuhrající já jsem musela v lékárně vysolit patnáct eur za šest tabletek.
31 modřin na nohou. Tolik jsem jich snad nikdy v jednu chvíli neměla. Jenže to kolo je tak tvrdý... Modřina se objeví, když o cokoliv na kole zavadím... při nasedání, sesedání, vedení kola, popotahování kola, odstavování kola kamkoliv. Chtělo by to kolo obalené molitanem. Mimochodem tři čtyři dny zpátky bylo modřin jen 23.
co jsem cestou viděla:
golfové hřiště s vodotrysky
úděsnou rovinu, kam jen dohlédneš
poobědvala jsem s panem kačerem a jeho ženou
to jsou oni
Žádné komentáře:
Okomentovat