Suche nach Paďousy: Den dvanáctý 19. květen Brumath-Xouaxange a most přes silnici po kterém jezdí lodě

Brumath - Xouaxange
řečí čísel
najeté kilometry: 71,97
průměrná rychlost: 17,0 km/hod
maximální rychlost: 42,2 km/hod
čas: 4:13
　
Dneska jsem si uvědomila, co je na téhle cestě nejkrásnější. Jsou to snídaně. Sedíte u stolu, venku svítí slunce, máte před sebou studený kafe nebo horký mlíko a za výlohou hotelu jezdí auta. Frnk, frnk. Přesně ve vašem směru. A slyšíte zpívat ptáky. A říkáte si, co asi dneska uvidíte. Kam asi dneska dojedete. (Kde zas proboha budete hledat bydlení, co vás nezruinuje). Pojedete celou cestu podél kanálu? Potkáte zase někoho? A jak tam tak sedíte, máte v obličeji ten stupidní úsměv těšení se na něco. A jestli máte zrovna ten den melancholickou jako já, tak i mokrý oči.
Nikdy mě nanapadlo, že dojedu až do Francie.
A teď jsem tady a snídám čokoládový croissant. A tak za hoďku, az všechno pobalím a vyrazím, překročím tisící kilometr téhle cesty.
Byl tam. V 11:18 jsem měla za sebou přesně tisíc kilometrů. Míjela jsem zrovna Hochfelden. Jela jsem si jen tak na boso v jarmilkách a sukýnce. Ano, rozhodla jsem se na Francouzích vyzkoušet cyklosukni. Cyklisti jí celkem zvládají, v civilizaci budím trochu rozruch. Jarmilky jsem však po dalších deseti kilometrech přezula, když jsem pochopila, že touha nemít bílý nohy od kotníků dolu a hnědý od kotníku nahoru, děleno jasnou ponožkovou čarou, není větší než touha nezabít se, nemít puchýře a někam dojet. Nějak jsem už zapomněla jezdit bez cyklobot.
Musím říct, že Francie je krásná. Třeba Saverne. Místo se třema hradama v okolí, policejní stanicí přímo u muzea... když jsme u té stanice... v mém razítkovém notýsku přibylo překrásné razítko policie Saverne. A nebylo ho lehké vymámit. Nicméně je to první hezké razítko ve Francii.
V Saverne je pak také místo... kde mají asi milion dortů. Bylo to jako když... když... když pustíte Suche do cukrárny. Nedalo se to zvládnout. Žádný z těch dortíků jsem neznala. Nakonec jsem si sedla ven, objednala si kafe a požádala číšnici, aby mi přinesla dezert, který je typický pro tenhle kraj. Bylo to velký, sladký, navrchu s medem a oříšky, uvnitř nějaký vajíčkový krém, mezitím buchta. Výbornýýý.
Je tu ráj.
Sukni jsem si pak převlíkla po dalších deseti kilometrech. Foukal vítr a já vjela na venkov, kde se až tak úplně nehodí.
Cesta vedla zase podél kanálu, až odbočila. Ke starému kanálu a já prvně za posledních tak pět dní viděla něco, co vůbec nepřipomínalo pravítko. Tady byla příroda! Ryzí, neupravovaná, nesekaná, neomítnutá. Starý neudržovaný zarostlý kanál, co sto metrů domek na stavidlech. Hned první domek byl nejkrásnější barabizna na světě. Stavidla zrezlý, v kanálu si rostly kosatce. To se nedalo. Zastavila jsem a fotila a fotila. Nikdo nikde a najednou vidím, že už ani nechodím, ale tancuju. Tady bych chtěla bydlet. Podél kanálu pak cesta vedla dál a dál do kopců, kde se pásli koně a krávy a běhali zajíci a létali čápi a volavky. Najednou mi došlo, jak moc se mi ty poslední dny v civilizaci nelíbily. To jsem si snad ani nezazpívala.

Dokonce jsem chvíli podlehla dojmu, že ani nepotřebuju umět francouzsky, abych se domluvila. Cesta není absolutně značená, a tak se v každé vesnici musím ptát na cestu. A vždycky jsem jí našla. Až na tuhle. Jmenuje se Xouaxange a překvapivě není v Číně. Přísahala bych, že mě poslali tři lidi podél kanálu. Když se ale cesta změnila v trávu a tráva v most dvanáct metrů ve vzduchu, kterým protíká voda a proplouvají lodě, znejistěla jsem. Zapla si GPS a našla vedlejší cestu. Co jsem ale nevěděla je, že vedla vojenským územím. Zjistila jsem to podle toho, že jsem narazila na opancéřované pojízdné dělo a milion cedulí se zákazem vstupu.
No, cvičení neměli a hned za cestou leží... to město na X