Poslední měsíc. Ještě v březnu jsem měla jasnou představu, co budu dělat poslední měsíc před závodem. Každý den budu jezdit na kole. Byť jen třeba dvacet třicet kilometrů, ale jezdit. Abych připravila tělo na zátěž. O víkendech si dám dva dny za sebou stovku a víc. V terénu. Se zátěží.
Tváří v tvář berlínské realitě - oněch dvacet třicet kilometrů bych musela jezdit po městě - jsem plány změnila na každodenní sport, jedno jakýkoli. A tváří v tvář realitě svého těla si po dvou dnech sportu (neděle 72 km na kole, pondělí posilovna) dávám přestávku a hledám ve zdejších obchodech prostředky na regeneraci svalů.
Organizátoři mezitím přidávají více a více informací o trase.
Bude:
nejdelší v historii závodu, 796 km
mít převýšení 15630 metrů
Pro srovnání udávají, že jakýsi letošní Cape Epic má 689 kilometrů, převýšení 15 650 metrů
Jenomže mě nezastraší. Organizátoři nepočítají s ženským elementem. Dvojí výzvu k možnosti odstoupení jsem odmítla. Velmi dobře si pamatuju, co jsem si o závodu načetla: že je všechno v hlavě.... o co já mám v hlavě o cyklistice... mě nijak nezatěžuje.
Nezastraší mě žádná mapa. Nepoznám z ní totiž, kde je kopec. Výškové metry jsou tak maximálně číslem na papíře. Nespojují se mi s žádným zážitkem. A že budu muset kolo často tlačit? Aspoň si protáhnu jiné skupiny svalů. Nemám mužské ego, které by mě v kopcích ničilo jen proto, "abych je vyjela a neslezla".
Včera nahradili v posilovně ukázky z videa jakýchsi extrémních snowboardových závodů ukázkami závodů cyklistických. Pořád dokola sledujeme to, co pro mě bylo dosud jen neznámé sousloví: onen Cape Epic. Ti chlapi jedou fakt rychle. Fakt do kopců. Občas fakt v děsnym počasí. Jsuo to samí chlapi!!!!!!
Sbohem sladká nevědomosti. Od zítřka nějakej ten sport zase každý den. Tentokrát už fakt.
Žádné komentáře:
Okomentovat