Proměna ve žrouta

Neskutečně žeru. Moje tělo odmítá pracovat, pokud nedostane sachr dort v kavárně v AMC (čtvrtek) nebo pikao a k tomu půl litru mlíka s grankem v poměru půl na půl (sachr došel - ten včerejší byl poslední). Obvyklou večeří je pak litr mlíka s grankem ještě doma. Ve stejném poměru. Samozřejmě. Výsledný nápoj se nepije. Jí se lžičkou. Je to lepší než čokoláda. Jen to granko poměrně rychle dochází.
Pro dokreslení beznadějnosti mého stavu - včera jsem obědvala v Hnusu (kolegové znají, ostatní nechť se v představách inspirují názvem naší kantýny). Polívku s játrovými knedlíčky a vepřové maso s těstovinama. A chutnalo mi to!
Kromě toho jsem zase začala spát. Ono nespat nebylo nic příjemnýho, ale když neudržíte oči déle než do 21:30, může to být problém. Minimálně ve dnech, kdy musíte ještě dvě hodiny sedět v práci.
Kolegyně exprofisportovkyně říká, že to přejde. Že to je momentální zvýšenou zátěží organismu. A že pak najednou budu silnější.
Jenže věřte novinářům. To můžu být nakonec taky jen všude usínající koule...
Ale nevzdávám to. Zítra zase vyrážím a pokořím na svém tachometru hranici 600 kilometrů. Což za měsíc není tak málo... Koneckonců jich do oněch šesti set zbývá už jen dvacet. Při tom můžu klidně i spát...

Nechci kolo!

Nechci kolo! Dnes jsem opravdu nechtěla jet. Bolí mě celý tělo. Chce se mi spát. Ráno pršelo! Moje nohy stávkují. Zadek au. Ale co mám dělat, když první věta z radiobudíku zní: Radlická stojí už od Nových Butovic. To je nějaký spiknutí vyšších sil!

Poslouchejte doktory

Když vám lékař řekne, že nemáte na prášky pít alkohol, někdy to prostě znamená, že nemáte pít alkohol. Znám člověka, který, když se na své prášky napil, nabyl dojmu, že je raketa. ("To vůbec není vtipný, když pořád letíte a nemůžete přistát!")
I já se napila. V sobotu večer. A pak mi bušilo srdce, tep bůhvíkde.
Nedělní cyklovýlet na Ameriku jsem pak v 01:15 s pomocí SMS odsunula o hodinu. V 06:20, ještě stále neschopná usnout, pak zcela zrušila.
Druhý den jsem se snažila dohnat nedohnatelný spánek a psychicky se připravovala na cestu domů z místa přenocování. Dvanáct kilometrů dlouhou cestu, tedy běžnou cestu z práce. Musela jsem si udělat přestávku (po šesti! kilometrech). Zdolání posledního kopce, který jsem opravdu, ale opravdu chtěla vyjít, jsem si dala jako otázku cti. Tachometr ukazoval deset, pak devět, osm, sedm. Proboha! Za chvíli to kolo začne couvat!
Nakonec jsem to vyjela, dojela domů, padla do vany a pak za vlast.
Tak nevím, jestli je lepší být raketa, co nemůže zastavit nebo idiot, co se nemůže rozjet.
Promarněné kilometry jsem doháněla v pondělí a přinutila tak tachometr alespoň se přehoupnout přes pět stovek.

Trénink aneb auau

Tachometr ukázal za poslední měsíc 400 kilometrů. To je víc, než jsem kdy dřív najela! Takže sbohem roztřesená postavičko na kole kymácejícím se po silnici, vítej neroztřesená postavičko na kole nekymácejícím se po silnici. Získala jsem větší jistotu, užívám si hrboly a když jsem včera večer překročila na rovince u Smíchovského nádraží 30 km v hodině, staly se dvě věci:
1. zapomněla jsem na unavené svaly a dostala se domů v rekordním čase. 43:16. Na dvanáct kilometrů nic moc, ale podotýkám, že skoro celá cesta je do kopce. V opačném směru to jezdím cca za půl hoďky.
2. vjela jsem do výmolu a uvědomila si, že se kolo chová v takové rychlosti poněkud labilně. A rozhodla jsem se, že si budu brát (alspoň občas) helmu i na cestu do práce. Lepší splácnuté vlasy než splácnutá hlava.

Doma se pak staly také dvě věci. Uvědomila jsem si:
1. že všechny moje dosavadní pokořené rekordy proběhly po soumraku, ne-li úplně v noci
2. že dosavadní trénink kolo 12 km - plavání 600 m - kolo 12 km mi kromě bolesti nohou a několikanásobného zmoknutí nic moc nepřinesl

a vydedukovala, že si zasloužím den cyklistického volna a že musím co nejdřív zlomit noční rekordy a vytvořit si denní. A to rychle, nebo by to mohlo být bráno jako výzva k zadržování mě na pracovišti do nočních hodin! :-)

Byt v cykloprodejně by nebyl špatný

O víkendu pršelo, nevyzkoušela jsem si nic. Naopak jsem si řekla, že komu je těžko na cvičišti... však víte. Kolo ještě prostě chvíli vydrží. I když existují drobné signály, že by to přece jen novější model chtělo...

Dnes ráno jsem namontovala přední kolo a vyrazila. Tachometr nefungoval, neb jsem dala kolo obráceně. Pak jsem na potkala Boha. Kaštanové vlasy, tělo Brada Pitta a celou dobu, co mě míjel, na mě cinkal. Když cinkal i když už byl 100 metrů za mnou, pochopila jsem, že to zvoní mé kolo. Jakýsi kroužek se uvolnil ze šlapky. Netuším, k čemu tam je. Ale hlavní věc je, že šel dát zpět. Při opravě jsem zjistila, že důvod, proč mi to před dvěma kilometry na přechodu pro chodce špatně brzdilo je, že jsem při instalaci kola nezapojila přední brzdu.

Přesto to vypadá, že bych mohla v cykloprodejně rovnou bydlet. Začalo to servisem kola, pak koupí cyklošortek a dalším servisem po pádu, kterým se prý kolo tak "trochu rozbilo". Rukavice i ponožky jsem ve výbavě měla z vánočích dárků od těch, kteří mě podezírali z cyklistiky už dříve. Po servisech to chtělo svítilnu. Po ní opět servis (blázní tachometr). Pak brašnu pod sedlo na klíč a klíče. A nakonec teplé návleky k mým cyklošortkám, o nichž se kolegyně vyjádřila asi takto: "Suche, co tu chodíš ve spodním prádle?" Ale myslela to samozřejmě s láskou. :-) Stále odolávám opravdovým botám a triku na kolo. Hádám tak do měsíce budou doma...

Ach ty začátky, chtělo by to kolo

V sobotu jsem si cestou z Prahy na Karlštejn (73 km!) dala předsevzetí. Až ujedu tisíc kilometrů, koupím si nové kolo. To mé nazývají zlí jazykové lešením (jako že je z lešenářských trubek), železným šrotem nebo laskavě dědečkem. Pro začátek jsem z něj sundala nosič, aby vypadal alespoň trochu sportovně. Děda jeden. Kdo může za to, že se nenarodil s odpruženou vidlicí?
Zatímco se dodnes stav tachometru nezměnil ani o metr, už jsem si kolo vyhlídla. Není snad lepší těch zbývajících 650 kiláků dát už na novým a lehkým kole? O víkendu si ho vyzkouším a až pak se optám na cenu. Případným sponzorům ráda zašlu číslo konta... :-)

Ach ty začátky, cesta noční

Dneska jsem se rozhodla vyzkoušet jízdu noční Prahou. Vyrážím z práce domů před půlnocí. Koupila jsem si na to svítidlo. Bude zapotřebí. Dobré čtyři kilometry Prokopákem pojedu úplně po tmě. Pokud teda budu za čtyři hodiny ještě schopná pohybu....
O dvě hodiny později:
Váhám. Venku je tma a zima... Nová trasa domů má sice jen 12 kilometrů, ale osvětlí ta malá mrcha asfaltku v lese? A navíc jsem právě zjistila, že jsem nechala doma zadní blikačku, což je poměrně uznatelná výmluva... jako že se bojím hloupých řidičů, ne fiktivních vlkodlaků...
O další dvě hodiny později:
Zadní blikačku nahrazuju už dříve odpadnutou odrazkou, kterou s sebou vláčím. Jediný provázek, který jsem v práci našla, je řetěz na vánoční stromek, kterým si odrazku přivazuju na batoh. Stříbrný, samozřejmě. Zlato je z módy. :-) Snad bude i k něčemu jinému, než jen pro srandu řidičům.
O dalších deset minut později:
Nastává noční cesta: týýý jo, na chodnících skoro žádný lidi! Co ty vožralové vyvádí? Jak se jim vyhnout? Jéééé, labutě. Jaký obchody asi dohaduje ten majitel superbu s oktávkou pod mostem na cyklostezce? Mrznou mi nohy. Asi brzo odpadnou. Panebože! Poslední lampa. Tma. Tma. Tma. Co to šustí v křoví?
Jak mám poznat zatáčku, když se svítilna pohne jen, když pohnu řídítkama? Je to křeč, to co mi začíná v lýtku? Je. Válení se na cestě není tak zlé. Sakra, auto. Je to křeč, co mi začíná v druhým lýtku? Kde to jsem? Radši se vrátím. Tachometr ukazuje 12.32. To už jsem měla být 320 metrů doma! Aha. To jsou hodiny...

Ach ty začátky, cesta třetí

Na kole se projevily následky pátečního pádu. Včera cestou domů (přijela jsem za světla) začalo divně rachtat. Po deseti kilometrech jsem rukou utáhla přední kolo o čtyři závity. Což jsem opakovala každé další dva kilometry. Nefunkční přední převod jsem vyřešila zastavením a kopnutím do přehazovačky. Zafungovalo! Ukázalo se, že odrazka odpadla nenávratně a tachometr se zbláznil. Takže kolo je v servisu, dnes mám půjčené :-) Ale já to vychytám!

Ach ty začátky, cesta druhá

Existuje způsob, jak na cestě dlouhé 14 km najet na kole kilometrů hned třicet? Existuje. Stačí v polovině cesty z práce (samozřejmě na cestě do kopce) zjistit, že nemáte klíče od bytu. Tak kolo otočíte směr práce a doufáte, že se domů dostanete za světla. :-)

Ach ty začátky, cesta první

Svůj boj začínám vzpourou proti všem zákonům.
Přírodním: jela jsem do práce na kole. Zmokla. A neviděla! Brýle nemají stěrače!
Fyzikálním: vjela jsem do tramvajové koleje při odbočování a myslela, že nespadnu. Spadla.
Silničním: válela jsem se na Andělu na křižovatce. Blokovala dopravu.
Pracovním: producírovala jsem se po budově AMC (která má poměrně diskutovaný a přísný dress code) v cyklošortkách a hledala plnou lékárničku.
A to vše ještě před desátou hodinou!