den šestnáctý 24. května, Chateau Thierry - Paříž

řečí čísel
najeté kilometry: 115,09
průměrná rychlost: 18,2 km/hod
maximálka: 41,0 km/hod

Tak Paříž padla. Zpočátku vedla cesta ještě kolem vinic, na konci podél kanálu. Podél kanálu znamenalo projet zhruba desetkrát zákazem vjezdu. Kola totiž na něco, co ve všech státech Evopy a i ve většině krajů Francie je cyklostezka, nesmí. A pak tu byla. Paříž. Stezka vedla podél kanálu až téměř do centra, kde však nastal problém. Samozřejmě jsem věděla, že Paříž je velké město. Ale zkusili jste ho překřižovat na kole? Navigace se mezi domy naprosto ztrácela. A já také. Ještě před měsícem, když jsem projížděla Novým Strašecím, zatáčela jsem z hlavní silnice vlevo tak, že jsem zastavila úplně u pravého kraje, počkala, až přejedou všechna auta a pak silnici překřižovala. Tady jsem byla najednou uprostřed masy houkajících Francouzů. V autech, v autobusech, na mopedech, na kolech. Tři pruhy, čtyři pruhy. A ze mě se stal pirát. Ze zoufalství jsem vjížděla do jednosměrek, projížděla na červenou, křižovala pruhy a nikomu to nevadilo. Tohle je tu totiž normální chování na silnici. Jestli se někdo může teleportovat do Asie a ani si nevšimnout rozdílu v dopravě, jsou to Pařížani. Divní by jim byli snad jen ti osli na dálnicích.

Po hodině v tomhle davu jsem to vzdala. Champ Elysees nenajdu. Nechám to na zítra. Cílem Tour de Paris projedu triumfálně zítra. Teď do kempu, zachraňovat můj záchranářský tým, který se mezitím sám zranil. Navigace se chytla, po kilometru udala zabočit vlevo a já stála před ním. Vítězný oblouk v zapadajícím slunci. K němu tři pruhy Francouzů s rukama na klaksonech, od něj tři pruhy Francouzů s rukama na klaksonech. Projela jsem vítězně kolem. Úplně kolem to byl neskutečný mišmaš aut, motorek a kol. Prokličkovala jsem se a vydala se do kempu na slavnostní francouzskou polévku.
Jak se říká. Bonsoir Paris.
Jsem tu. Za tři hodiny se narodím.
A tebe jsem si nadělila jako dárek.